14.únor 2025

Velmi často se zamilujeme, když to nečekáme a jsme přesvědčeni, že už se zamilovat nedokážeme, že prostě už nám to není dáno se zamilovat a nebo zamilování považujeme za něco, co pouze ošálí náš mozek a že jsme už na to staří se zamilovat. Zamilování, že přeci není láska a můžeme být a mít přesvědčení, že zamilování prostě není láska a že má k pravé lásce hodně daleko. Někdy nám mohlo nějaké lehké zamilování i ublížit a tak se přece před tím chceme chránit, aby už k tomu ublížení atd. nedošlo. Můžeme si toto přesvědčení vytvořit sami a to skrze to, co se nám obecně všude kolektivně předkládá. Jenže nikdo už nám neřekl, že zamilování se, tak není jen pocit, který zamotává hlavu, když se rozhodnete své city a pocity, emoce více zkoumat a dáte si s tím tu práci, tak přijdete na to, že zamilovanost nenasazuje růžové brýle, ale mnohdy zamilovanost v nás otevírá jistý dar i vidět člověka takový jaký opravdu uvnitř je a vidět tu jeho nejlepší verzi, kterou by mohl být, kdyby se chtěl sám od sebe někde něco naučit, byl ochoten něco i uvnitř sebe změnit, sejmul masku, role, které se od něho očekávají, byl ochotný všeobecně změnám a novým věcem, myšlenkám, přesvědčením a celkově změnil jeho takzvanou formu, kdy ho zformoval jistým způsobem život a jiní lidé, kterými byl obklopen, kterým věřil, ale i který mu jsou či byl každý z nich vzorem, autoritou atd. Kdy tomu člověku někdo způsobil niternou bolest atd. Takový člověk, by musel chtít ze své vlastní vůle i tohle vše měnit, odpouštět, připouštět si opět pocity, emoce, city a musel by mít i odvahu a pracovat se svým strachem a mnoho dalšího. 

Někteří lidé tento dar mají i bez zamilování se, že toto prostě dokážou vnímat při setkání s lidskými bytostmi a pak se mnohdy i krátkodobě ty lidské bytosti, tak k nim chovají, ale když je ty lidé pustí blíž, tak většinou to končí, protože ten člověk začne jednat, chovat se, hovořit, činit atd. skrze ty takzvané formy života a jak je formován. 

Velmi často nám přichází do života člověk, kdy nic neplánujeme a už vůbec není v plánu se zamilovat a hlavně si mnohdy myslíme, že už jsme ve věku, kdy to už ani neumíme, kdy nás ovládá pouze rozum a srdce jde prostě stranou. Věřte, že před tímto neutečete. Můžete se zavřít i do nějaké pomyslné věže či Vás může někdo uzamknout i do pomyslné věže, aby jste mu neutekl/a, ale ten který má přijít a máte se do toho člověka zamilovat, tak prostě přijde. 

Jsem přesvědčená, že jsou různé hloubky zamilování se. Když se zamilujete a už se to opravdu dotýká i hloubky Vašeho srdce, nitra a duše, tak to není jen ten euforický pocit, který nadnáší, ale bývá tam něco hlubšího, že Vám najednou na tom člověku začne záležet, že ho v podstatně vidíte všude, kde ten člověk byl. Vše zůstane opravdu neblednoucí vzpomínkou, pokud tam byl nějaký prožitek a vzájemné působení. Pokud tam došlo k nějakému fyzickému kontaktu, ať pouhým podáním ruky, objetí atd., tak toho člověka neustále cítíte na sobě a to opravdu neustále. Ten pocit nikdy nezmizí ani nevybledne i když si to myslíte, že postupně to ztratí svojí sílu, tak svojí sílu neztrácí a nemění to ani uplynutí nějakého času. Neustále na toho člověka musíte myslet a někdy se dá říct, že v podstatě s tou osobou žijete, ale ve své hlavě. Vize a představy, jsou prostě velmi silné. Můžete cítit, že je to osoba, kterou hledáte či jste si přál/a najít. Může tam docházet k hlubokému propojení, kterého se mnohdy bojíme, máme z toho strach, že nás to úplně ovládne, pohltí. Jenže je vhodné si uvědomit, že právě ten strach člověka od toho plného prožitku s tím druhým člověkem, pokud je to vzájemné i vzdaluje. Láska, je totiž o tom, se tomu plně odevzdat. Splynou s tím druhým člověkem a v podstatě se odevzdat vzájemným způsobem a může z toho být i hluboká láska. Jenže to málo i kdo z nás umí a kdo to dokáže vzájemným způsobem, tak ve svém životě vyhrál a to životní lásku, kterou může plně žít. Jenže lidé se toho bojí a chtějí mít sebe a vše pod kontrolou, protože tak se to v podstatě učíme a to ostatní se bere za jistý druh bláznovství. Lásku mezi dvěma lidmi, tak není možné ji kontrolovat a mít vše pod kontrolou a ovládat se či tu lásku. To stejné platí, když se dvě lidské bytosti fyzickým způsobem milují, když chtějí mít vše pod kontrolou a neodevzdají se tomu takzvanému tanci dvou těl, tak žádný hluboký zážitek nezažijí. Hlava jim to neustále bude kontrolovat. Velmi často tato kontrola hlavou, při fyzickém milováni vzniká mnohdy někde, kde byl někdo vůči Vám v takové oblasti nevyzrálý nebo necitlivý, neuměl prožívat a tak to nesmíte mít ani Vy, ty prožitky. Vzpomínám si na svého prvního kluka, který se potom stal i můj tehdejší manžel. Můj vztah k němu byl spíš o bezpodmínečné lásce, kterou on nechápal a měl to jinak, ale to asi není to podstatné, co je podstatné, tak to byl zrovna typ muže, který rozhodně nechtěl dělat protějšku dobře a přivádět protějšek k nějakým vyšším prožitkům a to myslím i ve všech směrech života. A právě v té intimní oblasti to byl pouze velký sobec a prožitek druhého, když se mu člověk odevzdal tak ho úplně takzvaně zazdil. Jakmile něco neprobíhalo podle něj a pod jeho diktátem, tak byl schopen to úplně zničit. Pamatuji si na svůj začínající první orgasmus s ním, který mě asi hodně ovlivnil v prožitcích dál i v této oblasti a vnímám ho jako jistého ničitele skvělých prožitků. Spustil na mě, co to dělám a hudroval na mě atd. Dával mi přednášku o mém chování a snažil se mi dát co největší zahanbení a stud. Také se mu to tehdy povedlo a pokračoval v tom dál. Místo rozvíjení všeho, tak si to rozvíjel sám sobeckým způsobem a v mé nějaké poslušnosti a povinnosti vůči němu, kde mě udržoval, ale já chtěla v životě víc a to i v této oblasti a věděla jsem, že sama jsem měla i v této oblasti víc, než spojením s ním. Nechápala jsem to a mé jisté naučené přesvědčení, ale i jeho vliv mě z toho nechtěl nějak pustit. 

Dnes vím, že to jak něco prožívám, tak je čistě můj pocit a prožitek, ale vždy musíte mít na paměti, že když je to spojený prožitek dvou lidí, tak příště ten druhý se může pokoušet Vám prožitky ničit a znepříjemňovat či Vám dělat bolest, aby jste žádný slastný prožitek neměl/a.

Také může vnímat, že přesto Vaše úroveň i rychle roste, že všeobecně je Váš rychlejší růst přes skvělé a pozitivní prožitky zážitky a zkušenosti, že to jsou ty Vaše podmínky k Vašemu růstu a může se ten člověk pokusit Vás brzdit, znemožnit Vám růst a mnoho dalšího. Můžete to vykomunikovat, ale někteří lidé se prostě domluvit nechtějí a chtějí pouze dosáhnout sobeckým způsobem nějakého jejich vlastního cíle a jsou tak bezcitní, že jim na druhém člověku nezáleží a to ve všech oblastech života. Můžete s takovým člověkem o své prožitky prostě přijít, ale nejenom při milován, ale i v běžném životě. Potom dlouhou cestou, se k nim opět dostávat, ale to už si je začnete střežit opravdu hodně. Může se Vám to i opakovat, ale potom se navracíte rychlejší cestou, protože to přichází k pochopení a vlastně k Vaší hluboké vnitřní transformaci. Možná máte pocit, že na takovou transformaci i v takové oblasti už jste staří, ale to, co Vám někdo vzal a to v podstatě i kupříkladu v mladém produktivním věku, tak můžete získat právě i když si myslíte, že už to nemá smysl, že jste třeba už na takovou to oblast staří i si jí dát do pořádku. Věřte že nejste. Limitujete se pouze Vy sami. Tato oblast je i velmi protkána právě s prožitky a s láskou a pokud máte nějaké bloky či nad sebou neustálou máte kontrolu, kterou Vám někdo vnutil, že ji musíte mít atd., tak se mnohdy právě uzavíráme i prožitkům a zkušenostem v oblasti hluboké lásky, protože my potom musíme mít kontrolu nad vším a hlavně sami nad sebou a to není cesta k lásce a k vnitřním hlubokým prožitkům v oblasti milováni. 

Mnohdy nám je i podstrkováno, že ta pravá láska není o přitažlivosti, že není o té blízkosti a prožitcích, zážitcích z milování, dotyků, pohlazení, objetí, držení se atd. atd. Rozdělujeme lásku a milováni nebo-li s*x. Jenže ta blízkost neodmyslitelným způsobem patří i k lásce. Kdo se vypnul a jde pouze za svojí potřebou bez citů, tak to je jiná věc a je to toho člověka věc. A já rozhodně už dlouhou dobu vím, že odmítám být pouhou potřebou někoho jiného a čistým uspokojením pouhé potřeby, bez něčeho hlubšího a hlubších prožitků i v této oblasti a rozhodně už delší dobu na tom i pracuji. Taková oblast života se skrze lásku musí prostě vnímat a cítit. Chtít takto žít a vnímat, že to je to naplňující pro Vás. Nemůžete to někomu vysvětlovat, kdo to tak stejným způsobem necítí, nevnímá a jde pouze za svojí vidinou i uspokojit svojí vlastní potřebu a víc za tím prožívat nechce, neuvědomuje si to a nechápe to. I za prožitky z milováni s osobou, ke které cítíme city, tak může být hluboký vnitřní posun, pokud tam není strach, kontrola nad sebou, chceme se odevzdat jeden druhému, máme vůči sobě vnitřní důvěru atd. Láska, tak je tedy propojení těla, srdce a nitra/duše a to vzájemným způsobem. Jinak v podstatě i vše v životě to ostatní stagnuje, nenaplňuje a mnohdy i blokuje jiné oblasti života. Velmi často člověk, který se oddělí od svých citů, ale o pocitů a emocí, tak nepozná, co by mohl poznat a prožít, co by toho člověka naplnilo a všeobecně uspokojilo, ale i v jiných oblastech života, protože vše je na jisté úrovni neustále propojené. Unikají takovým lidem ty hluboké naplňující způsoby života a to nejenom v této oblasti, ale i v jiných oblastech, protože vše je propletené a propojené. Pak stojí a dívají se na druhého a mnohdy i se závistí, kdy se pokoušejí to tomu člověk právě vzít, zkazit, zničit, urvat si to i na chvílí pro sebe atd. Už se nedívají, jak se cítí ten člověk, kterému se snaží to odcizit a vzít si to na chvilku pro sebe. A přitom by je to ten člověk v podstatě naučil a podělil by se s nimi, jenže to takovým lidem nedochází, protože jsou naučení, že si to musí vzít za každou cenu. A hlavně by s tím člověkem i každý z nich měl příjemný prožitek zážitek a zkušenost, jen se umět l takovému člověku chovat a to je přesně ono, že někteří lidé si myslí, že se budou chovat nevhodně, podrazácky, neupřímným způsobem atd. a že ten člověk bude navždy v jejich životě a oni si to budou z něho brát a brát, ale může to fungovat jen krátkou dobu. Jenže ten člověk to vše nedostal zdarma u ležení u televizoru i když může si rád/a pustit film či pořad, to se nevylučuje. Je vhodné si tohle uvědomit a i u člověka pozitivního, protože mnohdy se pokoušejí lidé takovému člověku naložit ještě víc, než ten člověk nese či unesl, jen protože nějak se sebou pracuje a dokáže se vždy zvednout a opět naladit pozitivně, tak druhým může připadat přece, že má snadný život, ale o tom to není, co vidí druzí skrze oči a srdce plné závisti, je to o tom, jak k tomu přistupujeme. 

Osobně jsem se vždy snažila najít hlubší význam a prožitek, zážitek a hlubokou zkušenost a to ve všech úrovních svého života. Vše je nutné mít vyvážené a nebude to vyvážené samo od sebe. Musíme to chtít vyvážit a vyvažovat sami. Chtít si uvědomit sami sebe, ale i druhého. Chtít dělat si navzájem radost. Mít zájem si dělat vzájemným způsobem dobře a zároveň mít vzájemnou hlubokou propojenost a to ve všech směrech. Chtít mít společné skvělé prožitky, zážitky, zkušenosti, protože to je i péče o lásku. Nekazit záměrně druhému náladu či radost, prožitek, vnímání atd., ale být si i v tomto vzájemnou podporou. Buď prostě s druhým v souladu, lásce jsme a nebo tam není soulad a láska a můžete trpět, trápit se, zkoušet to zas a znova dát do pořádku, ale nepůjde to. Na vše musí být dva a kde to není, tak to je vždy jen krátkodobé a nemá to dlouhodobě žádný efekt. Mít zájmem komunikovat i otevřeným způsobem, chtít se domluvit atd. Každý o tom mluví, že komunikace je důležitá, ale jsou to mnohdy jen slova, potom jsou první, kdo utíkají a nic komunikovat nechtějí. I v lásce a souladu s někým, je důležitá otevřená a upřímná komunikace. 

Žit i bez strachu, se vzájemným způsobem milovat, vztah posouvat a o lásku pečovat...🌞💞📩💞

   

A protože tento den, tak jsem vždy vnímala jinak a nevnímala ho pouze jako dnem lidí zamilovaných a jen o partnerské lásce, ale všeobecně jsem ho vnímala a vnímám o lásce, která má různé podoby, ať k rodičům, dětem, blízkým lidem atd. 

A já tento den i věnuji vzpomínce, na mého milovaného tatínka. 

Bylo mi divné, že vůně kávy mi dlouhou dobu táhne k hlubšímu zkoumání sama sebe. Věděla jsem, že když mám každé ráno takovou obrovskou chuť na zrnkovou kávu, že to nebude i jen tak a že se ve mně otevírá hluboké téma mého mužského vzoru z dětství, mého života, které jsem tolik popírala a mnohdy si toho tolik neuvědomovala. Toto hluboké téma i ve mně otevřelo lešení na domě, ve kterém bydlím a lidé, kteří se tam v tu chvíli pohyboval každý z nich. Jejich běhání po lešení, ale i jejich práce, kterou jsem viděla v jiných podobách nesčetněkrát a v čem jsem v podstatě vyrostla. Vůně jejich ranní kávy, když jsem brzo ráno vyšla ven a mnoho dalšího, tak mi připomnělo můj vlastní život, ten opravdu můj, to kdo mě vychoval atd. 

A dnešní den, věnuji právě svému otci. Už ráno mě vzbudila myšlenka i právě na něho a to velmi brzo ráno. 

Když mi zemřela maminka, tak mě to zasáhlo, ale když mi zemřel tatínek, tak mě to úplně zlomilo. Už ve mně nebylo nikdy nic, tak jako dříve. Netušila jsem tehdy proč to tak je. Dnes to vím, protože jsem ho hluboce i jako svého otce milovala, ale nějak jsem si to nesměla uvědomovat. City otce a dcery nebylo nic módního. Výchova v minulosti byla velmi často bez citů. Většinou v minulosti se tohle neřešilo či se to možná i považovalo za něco až nenormálního. Celkově city v životech lidí i v době mého narození, tak nebylo diskutované a připouštěné téma. Brát se mnohdy z povinnosti, že čekají dítě a o to dítě se prostě musí postarat atd. a to byl takový většinou módní trend té doby. Většinou projev citů rodičů, tak nebyl úplně běžným. Jenže já byla dítě spontánní, zvídavé, plné energie, filozofického charakteru atd., ale dítě plné snů, přání, cílů, dobrodružné, nebojácné atd., ale i plné pocitů, emocí a citů, lásky, což moc žádoucí nebylo. 

Když odcházel, umíral můj tatínek, tak si mě nechal zavolat, protože náš vztah v mé dospělosti dostával trhliny a on se mi začal vzdalovat a já to respektovala. Tehdy jsem se snažila všemožných způsobem vrátit náš vztah do roviny, kde byl náš vztah, když jsem byla malá či alespoň částečným způsobem a nemohla jsem udělat nic, prostě to nešlo. Vyčerpala jsem vše, co bylo možné a v mých silách, ale nešlo to. Nemohla jsem na to tehdy přijít, co nás drží nebo jeho drží od mojí osoby v dospělosti. Nezbývalo mi nic jiného, než to respektovat. Věděla jsem, že tam někde je a vždy si ověřila, že zdráv a má se dobře, že nic nepotřebuje a tak jsem tedy musela být spokojená. Většinou jsem jezdila jen já za ním. Jela jsem za ním občas na návštěvu, která byla vždy většinou na chvilku. Když přišel den, když zazvonil můj telefon a zazněl tam hlas jeho nové ženy, tak jsem měla radost a myslela si, že se něco změnilo, protože se ozval poprvé první nebo žena se kterou žil, to pro mě nebylo podstatné, protože kdo patřil k mému otci, tak jsem také plně přijímala, protože to byl jeho život a já neměla právo ho soudit a ani mu určovat, jak má žít a ani on tohle nedělal v mém životě. Nikdy mě takto on nevedl a já jeho život vždy respektovala. Těch soudců měl v životě až, až. Jenže nebylo to tak, jak jsem si tenkrát přála, ale byla to smutná zpráva, ne radostná. Byla to zpráva, že tatínek je v nemocnici a že chce abych za ním přijela, tak to bylo to i čeho jsem se nejvíce ve svém životě v té době obávala a hlavně to přišlo nečekaným způsobem a náhle, protože mu selhalo srdce. Bylo to prostě tam a já před tím stála úplně sama, že ze zdravého člověka, tak byl člověk nemocný, ale netušila jsem, že je to tak vážné, že umírá, protože jeho přítelkyně mi říkala, že se z toho dostane, že to tak hrozné není atd. Brala jsem to, jak to říkala. Druhý den, jsem za ním jela do nemocnice. Primář oddělení mi řekl, že to jsem asi já i na kterou čeká a že mám brát na vědomí, že na mě čekal a že většinou lidé i po tomto setkání odcházejí navždy. Tento primář mi i řekl, že mě určitě už nepozná, protože mi vše vysvětlil i z jakého důvodu, že stav se rychle zhoršuje atd. Jenže se lékař spletl. Jakmile jsem promluvila u lůžka svého otce, vzala jeho ruku do svých, začala ho hladit, tak tatínek otevřel oči a sundal si jistou masku, kterou měl na obličeji a začal mě oslovovat jménem, říkal mi, že je konec a tehdy mi poprvé v životě řekl, že mě má rád, celkově byl připojen i na přístroje. Opět upadl do něčeho a já trpělivě čekala až zase přijde chvilka jeho vědomí a zase to přišlo. Bylo to v jistých intervalech a já za to byla neuvěřitelně vděčná. Měl tolik ledové ruce a říkal, že mu je zima. Dával mi své dlaně, do rukávu od mého pleteného modrého roláku a já ho hladila, tak to dělával on, když mi byla zima a byla jsem s ním někde venku, tak jsem si dávala do jeho rukávů své ruce. Úplně jsem na to zapomněla. Byl to on, bez té formy života, bez strachu, obav atd. Tak jaký byl opravdu a jak jsem ho viděla, vnímala a milovala. Nebyl to můj přelud v dětství či růžové brýle nebo bujná fantazie či mé přání, aby takový byl, ale já ho viděla takového jaký opravdu byl, bez masek, rolí, jeho strachů atd., které měl či musel lidem, společnosti atd. hrát. Milovala jsem jeho duši, podstatu i tím kým opravdu byl. Tehdy tam jsem to začala vše chápat. Vůbec neměl strach ze smrti, ale měl strach z toho, že nepřijdu. Říkal mi, že na mě čekal. Když jsem odešla a plánovala si, že přijedu druhý den, protože vzdálenost pro mě i v té době nic neznamenala, tak asi tak za necelou hodinu, co jsem odešla i zazvonil můj telefon a z něj se ozval hlas primáře, že chvilku po mém odchodu můj otec zemřel a začal mi říkat, že mi to říkal a vysvětlovat mi, ale i začal vyjadřovat upřímnou soustrast, ale já se opřela o zeď i kde jsem se v tu chvíli nacházela, kde bylo mnoho lidí okolo mě a spadl mi na zem telefon a já nekontrolovaně leč pomalu i jela po zdi dolů, do dřepu. Osobně se mi zastavil čas. Byl to zásah i když už jsem to věděla. Ve vteřině mi tam proběhlo vše, co jsem s ním zažila, jako dítě krásného. V hlavě mi zněl jeho hlas, když jsem vzlykala v slzách, co by mi řekl a co vždy říkal na můj pláč, když mě uklidňoval. Jak mi odstraňoval šetrně mojí škváru z kolen, když jsem s klukama hrála fotbal a upadla jsem a on mi to čistil a ošetřoval, protože maminka mi chtěla ještě přidat na zadek, že holka nemá hrát fotbal, jak mě chránil a mnoho dalšího. 

Svého tatínka jsem velmi milovala, ale bylo tam později něco, co náš vzájemný vztah dost narušovalo a začalo nás to vzdalovat velmi často od sebe. Jenže já jsem v něm viděla, co opravdu byl a vůči mně měl tu nejlepší verzi sama sebe a tak se také podle toho i ke mně choval. Nikdy by mě nijak neuhodil a také mě nikdy neuhodil. Vědomě by mi neublížil. Možná jsem tím byla i podezřelým vetřelcem v rodině, protože každý jiný člen rodiny i mi tvrdil něco jiného. 

Byla jsem jeho jediná vlastní dcera a já ho milovala opravdu hluboce. V mnoha jeho dovednostem, které měl, co uměl atd. mi byl opravdu velkým mužským vzorem. Jak se i ke mně hezky choval atd. 

Pamatuji si, jak se každé ráno holil svým elektrickým strojkem u čerstvě uvařené kávy, která voněla i po celém bytě a v naší tehdejší kuchyni. Když jsem cítila kávu, tak jsem mnohdy běžela i do kuchyně, protože jsem věděla, že už vstal a on si mě brával na klín i přes to, že potřeboval mít k tomu holení svůj prostor, tak já u něho byla na klíně a asistovala jsem mu někdy u jeho holení. Někdy jsem se jen tak dívala, jindy se ho vyptávala a jindy jsem to chtěla zkoušet či sahat na jeho tvář, pohladit ho a pomazlit se s ním, obejmout ho. Nebylo to jen tohle, ale každý "rituál", který dělal a já mohla být s ním, tak jsem s ním také i do jisté doby byla. Natahovala jsem s ním vždy hodinky a hodiny kukačky v obýváku a zajímalo mě, jak kukačka uvnitř bydlí a co tam má a jak se jí tam pokaždé daří. Vždycky mi to u