Hra na čekání & Když ticho není prostorem, ale taktikou

Hra na čekání je mnohdy tichá strategie, která se často odehrává v milostných vztazích či potenciálních vztazích a mezilidském napětí. Jde o to, kdy se jeden člověk rozhodne stáhnout, zpomalit reakce, nedávat ihned najevo svou dostupnost nebo touhu. Věří, že tím druhého přiměje více toužit, více se snažit, více ho ocenit, více ho chtít, více si ho vážit atd. Člověk, který se uchyluje k této takzvané taktice, tak doufá, že vytvořením prostoru, tajemství či nejistoty, tak vyvolá u druhého větší zájem, větší přitažlivost, větší chtění a hlubší touhu.

Tento způsob jednání však není vždy vědomý. Někdy je podvědomou reakcí na strach ze zranitelnosti, ztráty nebo odmítnutí. Člověk se bojí být příliš takzvaně k dispozici, aby nevypadal zoufale nebo aby jeho city nebyly zneužity. Proto se rozhodne být nedostupný. Někdy odezvy na zprávy zdržuje, schválně nevolá atd, i když by chtěl, nebo si plánovaně vytváří dojem, že má plný život, že není takzvaně na první zavolání i k mání. V jeho mysli se velmi často odehrává vnitřní dialog "Pokud mě bude postrádat, víc si mě bude vážit. Víc mě bude chtít. Víc bude po mně toužit".atd. Tento přístup je zakořeněn v přesvědčení, že touha vzniká tam, kde je prostor, nejistota a nedostatek.

V jádru toho všeho i se však jedná o formu jistého druhu manipulace, i když často jemnou a kulturně normalizovanou. Tato takzvaná taktika vytváří nerovnováhu sil a někdo z těch dvou má takzvaně navrch a druhý čeká. 

Hra na čekání totiž nepočítá s autenticitou, ale s jistou strategií. Člověk není přirozený, ale kalkuluje "Jak dlouho mám počkat, než odpovím?", "Co mám napsat či říct, aby to nebylo moc?" nebo „Neozvu se první, jinak to bude vypadat, že mi na tom člověku moc záleží." atd. A právě v tom je rozpor, kdy je to založené na hře a ztrácí to spontánnost. Místo, aby lidé byli pravdiví, jsou ve své mysli stále o krok napřed v tom, jak působí. Neřídí se citem, ale jistým scénářem. Místo opravdového spojení dochází k taktickému přetahování. Někdy se to může zdát efektivní. Člověk skutečně začne být jako přitažlivější, protože se stane nedostupným. Druhý začne vyvíjet větší snahu, protože cítí, že nemá kontrolu. Tím se roztočí kolotoč nejistoty, která paradoxně působí jako stimulant a jako člověk touží víc po tom, co nemá jisté, tak funguje tato takzvaná taktika, když si jí plně neuvědomujete.

Dlouhodobě i taková hra vyčerpává. Je to něco co je na nějaké nejistotě a kontrole, nemůže to být plně důvěrné. Pokud jeden z těch lidí i neustále manipuluje svou přítomností, aby udržel druhého v napětí, čekání, tak ve skutečnosti se bojí lásky v její syrové, skutečné podobě. Bojí se, že když bude opravdu sám sebou, nebude dost. Skrývá svou citlivost, něhu, chuť být blízko a místo toho ukazuje tvář takzvaného nezávislého hráče, který se nedá snadno získat. Někdy v těchto lidech je hluboký smutek, osamocení atd. a přesto do toho to jdou. Mnohdy si neuvědomují, že si ubližují ještě víc. Mnohdy to člověk na druhé straně plně vnímá. 

Hra na takzvané čekání, tak může mít různé podoby. Někdy jde o to, že člověk vůbec nereaguje, jindy naopak reaguje velmi chladně atd. V některých případech se do toho vkládá žárlivost i třeba zmiňováním jiných možností, záměrným ukazováním, že člověk má jiné zájmy, potenciální partnery, že vlastně nečeká, že se má skvěle. To všechno má za cíl zvýšit vlastní hodnotu toho člověka v očích druhého i skrze pocit nedosažitelnosti.

A přesto všechno je to touha po lásce a i o přijetí zůstává. Člověk, který hraje na čekání, ve skrytu doufá, že ten druhý to všechno "prohlédne", že uvidí jeho skutečné city za maskou, a přesto o něj bude dál stát. Je to forma takového testování "Zvládneš mě chtít i tehdy, když tě budu odstrkovat?" Je to ale také zkouška odvahy, neboť ukázat své skutečné city je často mnohem těžší i než je skrývat za mlčením.

V některých případech se může stát, že takzvaná hra na čekání přivede druhého člověka k většímu uvědomění, k zájmu, k iniciativě atd., ale mnohdy je to reakce na vnější podmínky. Mnohdy tento typ lidí má strach i z toho, že když se stanou dostupní druhé osobě, takže zájem druhé osoby opadne. Můžou tam mít nějaký druh své nejistoty, nízkého sebevědomí atd. Či jim to mohl někdo dosadit do myšlenek či už se jim to stalo a tak mají strach. Láska, která je postavená na iluzích, kontrolách a taktickém mlčení, není pro druhého skutečně bezpečná, protože tam potom není důvěra. Není tam otevřené srdce z obou stran a celkově autentičnost a i opravdovost.

Vše i co je opravdové, tak vyžaduje přítomnost, odvahu, komunikaci atd. Ne kontrolu, ale upřímnost. Ne ticho jako zbraň, ale slovo jako most. Hrát hru i na čekání, tak znamená vzdát se šance být skutečný, a tím i milovaný pro to, kým člověk je. Je to výměna autentičnost za iluzi atraktivity a nedostupnosti. A čím déle se v této hře pokračuje, tím více se odcizuje nejen ten druhý, ale i člověk sám sobě.

Pokud se někdo rozhodne přestat hrát, znamená to otevřít své srdce a prostě riskovat. Přestat být tím, kdo má navrch. Začít být tím, kdo cítí. A i když si člověk může myslet, že to může vést ke zranění, vede to hlavně k pravdě. A jen v pravdě i se může narodit něco opravdového.

Ve chvíli, kdy se člověk rozhodne, že už nebude čekat ani nutit druhé čekat, ale že půjde cestou pravdy, začíná se sám měnit. Už není jen hráčem, stává se takzvaným parťákem. A to je mnohem silnější i než jakákoli strategie či taktika, protože skutečná láska nečeká, ale hluboce proudí z obou stran....🌞💕🍀🫂💌🍀💕🌞

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025