Světlo a stín v lidských vztazích & když pozitivní mysl slouží k přežití i k manipulaci

Život nás vede někdy do prostředí, kde se setkáváme s rozmanitostí lidských povah, jejich záměru, jejich motivací a energií. Mnohdy vnímáme, že drtivá většina lidí jedná primárně pro svůj vlastní prospěch, ze sobeckosti, z touhy něco získat, ochránit své zájmy nebo naplnit své potřeby. 

To samo o sobě nemusí být vždy špatné a může to být touha po přežití, pohodlí či úspěchu, kdy je to zdravá přirozená součást lidské zkušenosti, ale když se tento princip přetaví do formy i těchto lidí, která ignoruje druhé, zneužívá jejich důvěru a manipulativně profituje z jejich dobra, začíná vznikat dynamika, se kterou se lidé více citově založení i velmi těžko vyrovnávají, že je pouze někdo jen využil a to ke svému prospěchu a pak je odhodil atd.

Existují na světě lidské bytosti, které nejsou řízeny čistě ziskem, manipulací či potřebou druhé využít, zneužívat je atd. Jsou to lidé, kteří pomáhají, dávají a jednají z upřímného zájmu, soucitu a lásky. Nemyslí v první řadě na sebe a jejích myšlenka není právě ta, že z toho něco budou mít atd., ale vnímají přirozeně celek, vztahy a dobro druhých. Je jich sice méně, ale přesto existují. Právě tito lidé často zažívají velké zklamání, když zjistí, že jejich otevřenost a pozitivní nastavení, tak bývá v očích druhých vnímáno jako slabost nebo příležitost k manipulaci, využití, zneužití či k podvádění.

Když takový člověk vnímá negativitu, sobectví, nečestnost či faleš, často mu okolí řekne "Nebuď negativní. Nebuďte negativní" Jenže tato věta neodráží skutečnost, že byl negativní. Nejde o to, že by onen člověk byl negativní, ale naopak, že je v něm zakořeněná schopnost vše přetvářet na pozitivní, aby přežil. Když je konfrontován s bolestí, s toxickým chováním, s podvody a zradou atd., jeho mysl si vytváří pozitivní obrazy a příběhy, aby vůbec zvládl být v takovém prostředí mezi takovými lidmi. 

Vidí takzvané světlo tam, kde ve skutečnosti vůbec není. Přetváří stín v iluzi světla, aby mohl pokračovat dál, aby nerezignoval a neztratil naději atd. 

V takových chvílích se může objevit někdo, kdo se pro něj stane takzvaným světlem na konci tunelu. Přijde člověk, který působí jinak než ostatní, a citlivá duše jej začne vnímat jako záchranu. Jenže i zde se mnohdy skrývá zkouška. Ne vždy jde o opravdové světlo a často může jít jen o někoho, kdo svým chováním či okolnostmi vyvolal dojem záchrany, ale ve skutečnosti jednal jen ze svého strachu, sobectví či z touhy profitovat. Přijímá od druhého vděčnost, obdiv, blízkost, aniž by to odpovídalo jeho skutečným úmyslům, záměrům nebo jeho činům. Vděčnost druhého člověka se pro něj stává zdrojem, kdy ten člověk, který tohle přijímá, tak nikdy otevřeně nepřizná pravdu, protože ví, že je postavena na iluzorním obrazu i ze kterého profitoval.

Pozitivní mysl tak vytváří prostor, kde si dotyčný namaluje takzvané světlo, i když je realita stínová nebo ten člověk. 

Vděčnost se obrací potom k někomu, kdo si ji nevydobyl svou poctivostí, ale jen tím, že v kontrastu s okolní tmou a lidmi, tak působil méně temně. Ten člověk si tak zcela nevědomě nebo i záměrně užívá toho, že je vnímán i jako někdo lepší mezi těmi ostatními, ač ve skutečnosti jednal především pro sebe.

Tato dynamika se často opakuje i v dalších vztazích a situacích. Člověk s pozitivním nastavením začne cítit, že něco není v pořádku. Jeho první reakce může být odmítavá, nepřijímající, protože intuitivně vnímá, že druhý jedná nečestně. Jenže protistrana se lekne, stáhne, změní chování a opět se přizpůsobí tak, aby dosáhla svého a nakonec si i tak protistrana prosadí vlastní prospěch. Kruh se uzavírá.

To, co je nejvíce paradoxní, je skutečnost, že právě ten nejotevřenější, nejvíce ochotný a pozitivní člověk i je ve výsledku tím, kdo na vztazích a interakcích vydává nejvíce energie. Ne proto, že by chtěl, ale proto, že jeho přirozenost je vidět a tvořit dobro. Jenže pokud druhá strana přistupuje k věci čistě pragmaticky, sobecky a manipulačně, stává se tento člověk zdrojem, který lze využít.

V jádru celé dynamiky tedy stojí rozdílné nastavení. Někteří lidé chtějí opravdu pomáhat, dávat a žít v čestnosti. Jiní chtějí jen získat, profitovat a dosáhnout svého cíle i bez ohledu na druhé. Tyto dva světy se setkávají a vytvářejí někdy až bolestný kontrast, v němž je nutné učit se rozlišovat, což se jim vůbec nebude líbit těm, kteří z druhého profitují a zneužívají ho.

A zde je to nejtěžší i neztratit schopnost vidět světlo, nezahořknout, a přitom si nenechat brát energii, nenechat se zneužívat atd. Neuzavírat se do cynismu, ale naučit se poznávat, kdy je světlo skutečné a kdy je to jen iluze vytvořená proto, aby někdo mohl využít naší otevřenosti. To je cesta k dospělejší formě lásky k sobě i k druhým, kde soucit není naivitou a pozitivní pohled není slepotou, kterou po nás mnohdy druzí chtějí a pak už si to i vynucují a to způsobem i jak se k nám nevhodně chovají atd. Chtějí člověka k tomu donutit.

Jedním z nejtěžších životních poznání je schopnost přijmout fakt, že lidé nejednají vždy čestně, upřímně a s ohledem na druhé. Často sledují svůj vlastní záměr, touhu po zisku či pohodlí, a to i za cenu, že druhým ublíží nebo je využijí. Tato skutečnost je těžko stravitelná zejména pro ty, kteří mají v sobě přirozeně zakořeněné hodnoty i jako jsou otevřenost, pomoc, soucit, vstřícnost, ochota a nezištnost.

Když takový člověk narazí na prostředí plné sobeckosti, manipulace, podvodů a falše, může to působit jako šok. Jeho přirozená reakce bývá, že si realitu přetváří do pozitivnější podoby, aby ji vůbec unesl. 

Psychologicky jde o obranný mechanismus a mozek hledá způsoby, jak snížit vnitřní bolest a napětí. Vytvoří si příběh, že lidé to "nemysleli tak špatně", že situace "měla přeci svůj důvod", že "všechno zlé je k něčemu dobré". V určitém okamžiku je to adaptivní strategie, která umožňuje přežít v toxickém prostředí, aniž by člověk ztratil víru v dobro.

Problém nastává tehdy, když se tato pozitivní přetvářka stane pravidlem, nikoli výjimkou. Pokud se člověk naučí systematicky omlouvat špatné chování druhých a hledat dobro tam, kde není, začíná sám sebe uvádět do klamu. Tím nevědomky otevírá dveře k tomu, aby druzí jeho pozitivní obraz o nich zneužívali. Není to pak už jen ochrana, ale i past.

Vztahová dynamika v těchto případech často funguje následovně a to citově a otevřený člověk projeví vděčnost a důvěru, protože má pocit, že našel "světlo na konci tunelu". Druhá strana však tuto pozici přijímá ne proto, že by sama byla světlem, ale proto, že jí vyhovuje být takto vnímána. Tím získává energii, pozornost a někdy i konkrétní výhody. Člověk, který věří v dobro, tak vlastně poskytuje druhému "kredit" za něco, co si ve skutečnosti nezasloužil.

Tento jev má i psychologické důsledky. Může vést ke ztrátě sebedůvěry, protože člověk začíná pochybovat, zda jeho intuice byla správná. Cítí, že něco není v pořádku, ale okolí mu podsouvá, že je "negativní", když poukazuje na problémy. Může dojít k vnitřnímu rozporu a na jedné straně vnímá pravdu, na druhé straně se snaží udržet svůj pozitivní pohled. Tento rozpor je vyčerpávající a dlouhodobě může způsobovat i psychosomatické potíže a tím je únava, nespavost, úzkosti, bolest hlavy, problémy s trávením či chronický stres jsou častými důsledky.

Další vrstva této dynamiky spočívá v reakci druhé strany. Když otevřený člověk projeví nesouhlas, negativní pocit nebo znepokojení, protistrana se často zalekne. Změní své chování, stáhne se, nebo se naopak přizpůsobí, aby neztratila výhodu, kterou z nějakého vztahu s tímto člověk má. Na povrchu to vypadá jako vstřícnost, ale ve skutečnosti jde o další krok k dosažení jeho vlastního cíle.

Pro člověka, který opravdu žije hodnoty otevřenosti a pomoci, je pak těžké najít rovnováhu. Na jedné straně nechce přijít o svou schopnost vidět dobro a věřit lidem, na druhé straně se potřebuje chránit před tím, aby se nestal obětí manipulace. Tento paradox lze vyřešit pouze rozvojem schopnosti rozlišování.

Rozlišování znamená, že si člověk dovolí vnímat i to, co je nepříjemné. Přestává se nutit do toho, aby všechno vypadalo pozitivně, a dává si právo vidět i stín. To neznamená, že se stane cynikem nebo že rezignuje na svou dobrotu. Znamená to, že dokáže rozeznat, kdy je světlo skutečné a kdy je to jen odlesk vytvořený proto, aby ho někdo mohl využít.

Tato schopnost přichází postupně a skrze zkušenost, zklamání, ale i skrze vědomou práci na sobě. Je to proces učení, v němž se člověk učí vnímat nuance. Pozitivní mysl je pak zralá, protože už není slepá. Vidí realitu takovou, jaká je, a přesto si dokáže udržet víru v dobro.

Klíčovým momentem v celé této dynamice je schopnost postavit si zdravé hranice. Člověk, který je otevřený, laskavý, vstřícný, ochotný a zvyklý hledat na druhých to nejlepší, mívá problém říci "ne". A není to vůbec o něm, ale v násilí, agresivitě v lidech okolo něj, kteří se mnohdy neštítí ničeho, jen ho udržet v pozitivním nastavení. Někdy v té hře druhých i má člověk pocit, že by jim mohl odmítnutím ublížit a někdy to i takto vlastně překládají, protože jejich zvyky druhého zneužívat, využívat, podvádět, manipulovat a získávat pozornost, energii atd., je mnohdy pro ně i jako droga, takže o to odmítají přijít. Jenže hranice nejsou projevem necitlivosti, ale sebelásky. Člověk se přeci nemůže nechat druhými vědomě zneužívat, nechávat se využívat, aby byl podrážen, podveden atd., jen proto, že druzí to po něm požadují. Jinak jim narušuje přeci jejich nějaký zažitý způsob a fiktivně vytvořený klid a ano jejich klid, že tohle mohli tomu člověku dělat. Bez vytvořených hranic, tak se stáváme snadno ovladatelní a dovolujeme druhým, aby nás využívali. Hranice dávají našemu životu rámec, ve kterém můžeme fungovat zdravě a říkají druhým "Tady končím já a tady už začínáš ty."

Dalším důležitým bodem je naslouchání intuici. Velmi často lidé, kteří jsou manipulováni, v hloubi duše vědí, že něco není v pořádku. Mají nepříjemný pocit v žaludku, napětí v těle, přichází jim vnitřní varovné signály, mohou vznikat červené fleky i na těle. Jenže naučili se je přehlížet, protože se snaží zůstat pozitivní. Práce s intuicí znamená učit se těmto pocitům důvěřovat i když se zdají být proti logice nebo proti obrazu, který jsme si o druhém člověku vytvořili. Intuice bývá často tím nejspolehlivějším kompasem.

Stejně důležitá je schopnost budovat vlastní sebehodnotu. Čím pevněji stojíme ve své hodnotě, tím méně potřebujeme potvrzení od druhých. Člověk, který zná svou cenu, se nenechá snadno zmanipulovat lichotkami, falešnou vděčností ani rolí, že ho někdo falešně zachránil nebo mu falešným způsobem pomohl. Neboť už ví, že zachraňuje právě ty druhé a že to kde se zachránil, tak se zachránil jen a jen sám. Sebehodnota není pýcha ani egoismus, je to tiché vědomí toho, kdo jsem, co si zasloužím a co už pro mě není přijatelné.

Prakticky se to může projevit velmi jednoduše. Pokud někdo opakovaně jedná způsobem, který ve mně vyvolává nepříjemný pocit, mám právo to respektovat a chránit se. Nemusím hledat omluvy za jeho chování a nemusím ani přetvářet situace na pozitivní. Nemusím si vytvářet pozitivní příběhy tam, kde je realita bolestivá. Mám právo odejít, nastavit hranici nebo změnit postoj. To není slabost, ale síla i když se to těm druhým nelíbí a chtějí mít zpět toho člověka i v tom nastavení, kde můžou profitovat či využívat, podvádět. Mnohdy udělají fatální chyby sami a ukážou člověku pravdu o nich i jací jsou sami.

V psychologii se často mluví o tzv. kognitivní disonanci a to stavu, kdy máme v hlavě dvě protichůdné myšlenky, které si odporují. Například "Ten člověk je pro mě světlem" a zároveň "cítím, že jeho chování není čestné". Tento rozpor vytváří vnitřní napětí. Pokud si dovolíme pravdivě přiznat i tu nepříjemnou část, napětí se uvolní. To je cesta k vnitřnímu klidu a dovolíme si vidět realitu bez iluzí.

Samozřejmě, že to není snadné. Přestat si přetvářet věci na pozitivní znamená ztratit určité iluze. Bolest je na začátku větší, ale dlouhodobě se tím otevírá prostor pro zdravější vztahy. Vztahy, které stojí na pravdě, čestnosti a skutečné oboustrannosti. 

Když se naučíme odlišovat, kdo je opravdu naším spojencem a kdo nás jen využívá, přestaneme být obětí a začneme být tvůrci vlastního života.

Paradoxně právě toto rozlišování nám umožní zůstat skutečně pozitivní. Ne proto, že všechno omluvíme a přemalujeme na růžovo a to hlavně pro spokojenost druhých, ale proto, že si dovolíme být v realitě a z ní čerpat sílu. Taková pozitivita je pevná, odolná a nikdo ji nemůže zneužít.

V pracovním prostředí se tato dynamika ukazuje velmi často. Představme si člověka, který je ochotný, pracovitý a vždy připravený pomoci kolegům. Jeho záměr je čistý a nechce si hrát na hrdinu, jednoduše cítí, že pokud pomůže druhým, tým i firma budou fungovat lépe. Jenže v takové situaci se může stát, že méně poctiví kolegové začnou jeho ochoty zneužívat. Přehodí na něj své povinnosti, nechají ho dokončovat úkoly, které sami zanedbali, a sami se pak vezou na vlně jeho výkonu. Pokud tento člověk sám sobě stále opakuje, že "to dělá rád" nebo že "kolegové to určitě ocení nebo že jim tedy pomůže, protože oni mají těžké období" atd., zakrývá tím skutečnost, že je zneužíván. Teprve když si dovolí vidět pravdu, že jeho hranice jsou překračovány, může situaci změnit a to například tím, že jasně řekne "tohle už není moje práce" nebo "potřebuji, abys na tom pracoval i ty".

V partnerských vztazích bývá mechanismus ještě silnější, protože jsou spojeny s emocemi, intimitou a nadějemi. Mnoho lidí zažilo vztah, kde partner působil jako světlo, jako někdo, kdo přišel "v pravý čas". Po čase se ale ukáže, že jeho chování bylo motivováno spíše potřebou nebýt sám, touhou mít kontrolu nebo získat materiální výhody či mít jen profit z druhého člověka. Člověk, který věří v dobro, v takovém vztahu často omlouvá nevěru, nečestnost, manipulaci či chladné jednání slovy "On má jen těžké období", "ona/on se jen bojí závazku", "to přejde", "on to jednou pochopí“ atd. Jenže roky plynou a skutečné změny nepřicházejí. V tu chvíli je nutné si přiznat, že ne každý partner, který působí jako záchrana, je skutečně světlem.

Dalším příkladem jsou přátelství. Přítel, který se ozve jen tehdy, když něco potřebuje, a jinak mlčí. Přítelkyně, která sdílí radost jen ve chvíli, kdy má úspěch, ale o naše starosti nemá zájem. Pokud se naučíme tato znamení vidět, pochopíme, že vztah je jednostranný. Člověk, který má tendenci všechno přetvářet na pozitivní, si řekne "Možná nemá čas", "Určitě by mi jinak pomohl", "Je jen unavený" atd. Ale pravda je, že skutečné přátelství stojí na vzájemnosti.

Tyto příklady ukazují, že rozlišování není o cynismu, ale o odvaze vidět realitu. Vidět, kdo dává a kdo jen bere. Kdo stojí vedle nás, když je těžko, a kdo zmizí, když mu zrovna nemůžeme být k užitku. Přestat se utěšovat iluzemi neznamená ztratit víru v dobro. Znamená to dát si právo vidět svět takový, jaký je, a podle toho jednat.

Člověk, který se to naučí, zůstává laskavý, ale už není naivní. Dokáže pomoci, když to má smysl, ale nevyčerpává se pro někoho, kdo by jeho energie jen zneužil. Umí říct "ano" i "ne" se stejnou lehkostí, protože ví, že obojí je součástí zdravého života. A co je nejdůležitější i jeho pozitivita není maskou, ale pevnou vnitřní volbou, kterou nikdo zvenčí nemůže ovlivnit.

Podobný mechanismus lze pozorovat i v oblasti tvorby a sdílení vlastních nápadů, znalostí či děl. Představme si člověka, který píše články, tvoří obsah, sdílí své myšlenky a zkušenosti s upřímným záměrem a to pomoci druhým, inspirovat, otevřít cestu k poznání. Nedělá to kvůli zisku, ale proto, že věří ve smysl sdílení. Takový člověk je obohacený už samotným procesem tvorby a tím, že může druhým něco předat.

Jenže právě tato otevřenost a nezištnost se může stát prostorem, kde druzí najdou možnost zisku. Někdo jeho články převezme, využije je k vlastní propagaci nebo je dokonce použije pro svůj finanční profit, kdy je prodává, staví na nich vlastní službu, nebo si přisvojuje zásluhy. Tvůrce je pak postaven do těžké situace a to na jednu stranu mu jeho vnitřní nastavení říká "rád dávám, vždyť o to jde", na druhou stranu cítí nespravedlnost, protože druhý člověk profituje z jeho práce, aniž by projevil vděk, uznání či férovost.

Tento příklad ukazuje jádro celé dynamiky ještě jasněji. Člověk, který tvoří a dává, přirozeně hledá dobro a věří, že jeho práce má sloužit vyššímu smyslu. Ale jiný člověk, který hledá především vlastní prospěch, uvidí v jeho díle zdroj příležitosti, jak si ušetřit čas, získat peníze nebo si přivlastnit hodnotu, kterou nevytvořil. Pro takového člověka není podstatné, že autor tvořil z lásky k věci. Vidí jen výsledek a jeho potenciál k zisku.

Z psychologického hlediska je to pro tvůrce velká zkouška. Cítí vděčnost, že jeho práce má dopad, že ji někdo čte či používá, ale zároveň bolest z toho, že je využíván. Pokud se opět nechá ukolébat pozitivní přetvářkou, že "hlavně že to někomu pomohlo", tak může dlouhodobě ztrácet sílu, motivaci a důvěru v lidi. Pokud si ale dovolí vidět i stín, tedy to, že někdo profituje z jeho úsilí nečestně, může nastavit hranice.

To může mít různé podoby i od jasného označení autorství, přes omezení volného sdílení, až po otevřenou konfrontaci s tím, kdo práci využívá. Nejde o to zavřít se a už nikdy nic nedat. Jde o to, aby sdílení bylo vědomé a zdravé, aby z něj měli užitek ti, kteří si váží upřímnosti a práce, nikoliv ti, kteří ji chtějí jen využít pro sebe a pro jejich zisk a nemají na to vědomosti a znalosti. Čerpají pouze z práce a autorských děl druhých, což není poctivost a férové jednání a přesto si tyto lidé dokážou vzít peníze za něco i o čem vůbec nic neví a jen si to přečtou a přivlastní.

Tento příklad dobře ukazuje, že dobrota a ochota dávat nejsou slabostí, ale slabostí se stávají až tehdy, když nejsou doprovázeny zdravým rozlišováním a hranicemi. Teprve kombinace otevřenosti a pevnosti dává člověku možnost tvořit, dávat a pomáhat, aniž by se stal obětí.

Každá situace, kdy někdo zneužije naši dobrotu, nás učí jednu zásadní věc a to, že hodnota lásky a laskavosti není v obětování se pro takové lidi, ale v pravdivosti. Nemusíme přestat být dobří lidé, abychom přestali být využíváni. Naopak i čím jasněji si stanovíme hranice, čím víc si dovolíme říct "ne", tak tím čistší a svobodnější naše dobrota bude. 

Sebevědomí se buduje postupně a to z malých kroků, každodenního připomínání vlastní hodnoty a vědomého rozhodnutí nepřehlížet signály, které nám tělo i srdce vysílají. Intuice se probouzí, když se ztišíme a začneme důvěřovat svému prvnímu pocitu. A odvaha říkat "ne" se rodí, když si dovolíme chránit svůj prostor, čas a energii a nejen pro sebe, ale i pro vztahy, které si zaslouží opravdovost.

To nejdůležitější je uvědomit si, že zdravé hranice nejsou zdí mezi námi a druhými. Jsou branou, která propouští jen to, co je láskyplné, vzájemné a respektující. A v tom je skutečná síla a to umět být laskavý bez toho, abychom byli slabí, umět být otevřený bez toho, abychom byli zranitelní v destruktivním smyslu.

Když se učíme tuto rovnováhu, stáváme se lidmi, kteří nejen že přestávají být využíváni, ale kteří svým vlastním příkladem ukazují, že dobrota a síla patří k sobě.

Každý z nás se občas setká s lidmi, kteří jeho dobrotu, čas či energii využívají. Je přirozené chtít vše přetvářet na pozitivní a hledat dobro tam, kde se zdá být jen stín, ale skutečná síla spočívá v rovnováze a v umění vidět realitu takovou, jaká je, a zároveň si zachovat laskavost a otevřenost.

Stanovení hranic, vědomé dávaní, důvěra v intuici a odvaha říct "ne", kde nás chce někdo záměrně využít, zneužít, podvést, profitovat atd., tak nejsou projevy tvrdosti či sobectví. Jsou to kroky k ochraně vlastní hodnoty a energie. Člověk, který je schopen jednat v souladu se sebou, přestává být snadno zneužitelný a jeho pozitivita se stává pevnou a autentickou. Tak se učíme tvořit vztahy, které jsou skutečně vzájemné, poctivé a opravdové. Abychom tuto rovnováhu udrželi, můžeme si každý den připomenout jednu jednoduchou pravdu, která se stává jakousi motivační afirmací "Mé hranice jsou moje síla, mé "ne", tak je můj dar, a moje dobrota je pevná a svobodná."

Opakováním této věty se učíme respektovat sami sebe, rozpoznávat, kdy z nás někdo neupřímně profituje, a zároveň zůstávat lidmi, kteří dávají z lásky a ne ze strachu. V tomto spočívá opravdová svoboda a to vidět svět takový, jaký je, a přitom si udržet schopnost milovat, dávat a být vnitřně silní...🐉💕😘🌞🫂💌

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025