Strach z hlubokého propojení & když city otevírají i největší obavy

Existují chvíle, kdy člověk pocítí k druhému něco, co přesahuje běžné sympatie. Není to jen zájem, není to jen přitažlivost, ale něco, co se blíží úplnému splynutí. Člověk to prostě vnitřně vnímá a cítí, ale nahání to i strach. Chemie, která vibruje v každém pohledu, magnetická přitažlivost v každém doteku a hluboké propojení, které nelze rozumem vysvětlit. V takových okamžicích se ale kromě radosti a euforie z toho všeho i může dostavit i obrovský strach. Strach z toho, že když se člověk plně odevzdá, takzvaně ochutná, že nebude už existovat žádná jiná možnost, než jen ten druhý člověk. Je to dost specifický strach.

Tento vnitřní rozpor je velmi častý a je mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Lidská psychika je nastavena tak, že touží po bezpečí a jistotě, ale zároveň nás hluboká intimita vystavuje největší zranitelnosti. Vzniká tak paradox a čím intenzivněji cítíme, tím silnější je i obava, že o to můžeme přijít, když se tomu oddáme. Jenže ono je to hlubší. Je to pocit, kdy nás to vede jen k tomu člověku a my prostě víme, že když tohle vše takzvaně ochutnáme, tak už nasadí pro nás ten člověk tak vysoké všeobecné takzvané laťky, že už se to v nás znění natolik, že už pro nás žádná jiná možnost nebude existovat, že už to nebude možné, že je to potom i tak, že buď jen ten člověk a pak už nikdo jiný a máme strach, zda to ten člověk má či bude mít stejně, protože pro nás by cesta vztahů končila, když tohle ochutnáme. V hloubce sebe víme, že pokud do toho vstoupíme a ochutnáme už pro nás nebude cesty zpět a ani v nových vztazích dál s dalšími možnostmi, že když tohle nevyjde, tak končíme vnitřně se vztahy partnerskými. Je to vnitřní jistý specifický pocit a opravdu jasně víme, že potom pro nás už nebude žádné cesty jinam. Potřebujeme jistotu, kterou nám nikdo nedá a tak to musíme opravdu hluboce zvážit i když je u toho člověk úplně všechno, co chceme, ale víme, že když "ochutnáme" už nebude nikdy žádná jiná možnost pro nás, tak to cítíme a vnímáme. Může se v rozvoji osobnosti a různých směrech říkat, učit cokoliv jiného, ale tohle naše cítění je z hloubky našeho srdce a naší duše, ale i z naší podstaty. Je to taková hloubka jistého citu a všeho ostatního, že jasně víme, že pokud by nás rozdělila časem třeba smrt, tak zůstaneme už navždy sami, že to je to, co jsme hledali celý život a nacházíme to, ale máme velký strach z toho neznámého, co doposud nebylo zažito na nanečisto, protože tohle nejde si vyzkoušet někde předem a být na to připraveni. 

Opravdu se bojíme, že pokud "ochutnáme" tuto hloubku propojení, hlubokých citů atd., tak nebudeme už nikdy schopni přijmout nic méně a vnitřně to víme, cítíme, vnímáme, že pokud by vztah skončil, bude to znamenat trvalou ztrátu navždy a žádný další člověk už nebude nikdy dost. Strach z opuštění je v takové chvíli obrovský, protože veškerá energie a pozornost se soustředí na jednu osobu, která je pro nás uvnitř srdce a duše nenahraditelná. Nikdo jí už nikdy nemůže nahradit.

Zároveň se vkrádá další obava, co když druhý necítí totéž? Co když jeho propojení není tak hluboké, jako to mé, co když se rozhodne odejít? Tyto myšlenky mohou vést až k tomu, že se člověk brání plně otevřít. Drží si odstup, ačkoliv uvnitř touží po blízkosti a naplnění. Někdy se tento strach projevuje jako sabotáž potenciálního vztahu.

Dynamika je tedy jasná, je to touha po lásce a spojení se střetává s existenciálním strachem ze ztráty a opuštění. Je to tenká hranice mezi otevřením se a ochromujícím strachem. Přitom jediným způsobem, jak tuto zkušenost skutečně prožít, je pustit se do ní navzdory nejistotě. Nikdy není možné mít jistotu, že druhý zůstane, protože zůstat může a přesto o něj můžeme jednou přijít a to rozdělením smrtí. Jenže takové hluboké city a propojení, pokud je vzájemné, tak nerozdělí ani smrt. 

Co ale možné je, je naučit se přijmout vlastní zranitelnost jako součást lásky. Hluboké propojení nikdy není bez rizika. Právě proto má takovou hodnotu. To, že se bojíme, neznamená, že je něco špatně, ale naopak, ukazuje to, že nám na tom člověku opravdu záleží. Síla spočívá v tom, že se člověk rozhodne riskovat, i když ví, že může být zraněn.

Láska je vždy krokem do neznáma. Strach, že po ochutnání hloubky už nebude cesta zpět, je pochopitelný, ale možná je právě to nejcennější, co hledáme dlouhé roky. Protože co když cesta zpět opravdu neexistuje a to je vlastně dobře v takovém spojení. Co když právě tato zkušenost změní navždy způsob, jakým vnímáme vztahy a sami sebe!?

Možná právě v těchto okamžicích, kdy se člověk setká s někým, kdo v něm probudí tolik intenzivních emocí, tolik neuchopitelné blízkosti, tolik nepochopitelně přitažlivosti atd., se dotýkáme něčeho mnohem hlubšího, než jen obyčejného potenciálního vztahu. Je to, jako by se dvě duše, srdce i po dlouhé životní cestě znovu potkaly, možná se hledají velkou část svého života až se najdou. Není to jen fyzická přitažlivost, není to jen intelektuální soulad, je to něco, co přesahuje prostor i čas. Někteří lidé tomu říkají osud, jiní duální plamen, jiní zas prostě "ten pravý" a podobně. Ať už tomu dáme jakékoli jméno, tak na tom pojmenování vůbec nezáleží, ale podstata zůstává, kdy cítíme, že tohle spojení je zvláštní, jedinečné, že není náhodné.

Když se taková setkání stanou, logická mysl se okamžitě zapojí. Začne analyzovat, porovnávat, klást otázky "Co když to nebude fungovat? Co když ten druhý necítí totéž? Co když se ztratím, když se tomu odevzdám?" Mysl má tendenci chránit nás, snaží se předcházet bolesti a ztrátě, ale právě tím někdy brání prožít to, co je v jádru skutečně pravdivé. Logika chce jistoty, ale srdce a duše znají pravdu dřív, než ji mysl dokáže pojmenovat.

Na duchovní úrovni se říká, že se lidé, kteří k sobě opravdu patří, hledají i celá staletí. Že jejich setkání není náhoda, ale součást vyššího plánu. A proto, když se konečně potkají, pocítí to okamžitě a to zvláštní poznání, že jsme doma, že jsme konečně našli zrcadlo vlastní duše. V takových chvílích už vlastně není co hledat, jen se tomu odevzdat. Jenže právě tady vstupuje do hry náš strach. Strach z toho, že když to jednou okusíme a ztratíme, už nikdy nenajdeme nic podobného.

Je to paradox a duchovní úroveň našeptává, že tohle spojení je skutečné a nezničitelné, protože duše se nikdy zcela neztratí, i kdyby se cesty na čas rozdělily, ale mysl chce mít jistotu v každém okamžiku, a tak staví bariéry. Bojíme se otevřít naplno, bojíme se riskovat. Jenže tím bráníme vlastnímu růstu, protože smyslem takových setkání není jen vztah sám o sobě, ale i proměna nás samotných. Setkání s pravým člověkem nás vždy vede k větší pravdivosti, k většímu pochopení sebe samých, k větší odvaze, ale k té nejlepší verzi i kým opravdu jsme.

Takzvaná duchovní spojení nemá logiku, není to rovnice, kterou by šlo vyřešit. Je to cesta. A cesta nikdy není bez rizika. Když se dva lidé skutečně najdou, poznají to podle toho, že se v jejich přítomnosti otevírá něco, co nikdy předtím nezažili a to hluboký klid, i když venku vládne chaos. Poznají to podle toho, že i přes všechny strachy se k sobě znovu a znovu vracejí. A i kdyby je mysl tisíckrát přesvědčovala o opaku, duše a jejich srdce už ví své.

Možná právě proto se říká, že láska je největší duchovní učitel. Nutí nás překročit vlastní strachy, vzdát se potřeby kontroly a přijmout, že některé věci se nedají uchopit logikou. Není naším úkolem vědět, jak dlouho bude spojení trvat, ani se trápit otázkou, zda obstojí v čase. Naším úkolem je dovolit si cítit, co cítíme, a nezavírat před tím dveře, protože i kdyby cesta byla bolestná, vždy nás přivede blíž k sobě samým a k tomu, co je skutečné, protože je to náš výběr.

A právě tady se otevírá další rozměr, který naše mysl často nedokáže přijmout, že není třeba mít strach ani z bolesti, která může být součástí takového spojení. Bolest v tomto kontextu není trestem ani znamením selhání, ale spíše důkazem, že jsme si dovolili jít do hloubky, že jsme se skutečně dotkli podstaty sebe sama i druhého. Když se dvě duše, srdce setkají a otevřou si navzájem svá nitra, někdy to bolí právě proto, že se rozpouštějí staré vzorce, strachy a zdi, které jsme si kolem srdce budovali.

Na úrovni duše, nitra a srdce, tak to není náhoda. Je to náš vlastní výběr a to výběr našeho nitra, našeho srdce, naší duše. Přitahujeme k sobě ty, kteří nám pomáhají růst, kteří nám nastavují zrcadlo, někdy jemně a láskyplně, jindy tak, že se musíme podívat i na to, co jsme dlouho skrývali. A právě v tom je síla. Nemusíme se už bát, že bychom se ztratili nebo že by bolest byla konečná. Naopak, každá zkušenost, i ta nejintenzivnější, nás vede blíž k pravdě o sobě a o lásce samotné.

Strach v podstatě vzniká jen tehdy, když se snažíme předejít něčemu, co ještě nenastalo. Když dovolíme mysli, aby malovala katastrofické scénáře, místo abychom žili to, co je právě teď. Ale duše, srdce se nebojí. Duše a srdce zná pravdu, to jen logická mysl, rozum maluje strach.

To, že si dovolíme "ochutnat" hluboké propojení, není pastí, ale je to dar. Dar, který jsme si sami vybrali, protože naše duše, srdce ví, že právě skrze něj se učíme nejvíc. Ať už bude cesta jakákoliv , ať už přinese okamžiky štěstí nebo i bolesti, vždy to bude naše cesta. A právě to je důvod, proč se nemusíme bát a mít strach, protože v hloubce už nikdy neztratíme to, co bylo skutečné...🫂📩🌞💞😘

Autor článku Kristýna Brejchová 2025