Když někdo připoutává, ale sám ustupuje & Dynamika citového paradoxu

Existují vztahy, lidská spojení a propojení, které se neřídí běžnou logikou blízkosti. Na první pohled působí jako intenzivní propojení dvou lidí, mezi nimiž proudí silná přitažlivost, emoce a touha. Všechno vypadá opravdově mnohdy i doteky, slova, gesta, sdílené pohledy i chvíle, kdy jeden druhého dokáže beze slov cítit. A přesto je v tom cosi neuchopitelného. Jeden z těch dvou i se zdá být tím, kdo vztah emocionálně rozvíjí, živí a udržuje, ale zároveň je to on, kdo v rozhodujících chvílích couvá, stahuje se, mizí, nebo udržuje bezpečný odstup. Zároveň však dokáže v druhém vyvolávat silné city, připoutání, touhu a potřebu kontaktu. Je to paradox a ten, kdo propojení, spojení či vztah, potenciální vztah vyvolává, ho zároveň brzdí. Ten, kdo přitahuje, se zároveň vzdaluje.

Tento vzorec není náhodný. Skrývá v sobě hlubokou dynamiku, která se často objevuje mezi lidmi s odlišným vnitřním nastavením a to mezi těmi, kdo touží po blízkosti, a těmi, kdo se jí nevědomě bojí. Emoční připoutání spojené s odstupem je jedním z nejsilnějších psychologických paradoxů, které dokážou lidi zranit, vyčerpat a zmást. Často zanechává v duši otázky "Proč mě k sobě přitahuje někdo, kdo se ke mně nepřibližuje? Proč ten, kdo mě sám připoutal, přitahoval k sobě, tak teď odchází?" Tento typ vztahového napětí se může odehrávat v milostných vztazích, ale i v přátelstvích či pracovních vazbách, kde jeden z účastníků intuitivně využívá sílu emocí druhého, aby si udržel pocit kontroly, moci nebo potvrzení vlastní hodnoty.

V jádru této dynamiky bývá strach a to strach z intimity, ztráty autonomie, nebo ze skutečné zranitelnosti. Člověk, který se bojí být zcela viděn a přijat, může nevědomě vytvářet situace, kde druhého emocionálně vtahuje a zároveň mu brání, aby se přiblížil. Je to způsob, jak mít blízkost pod kontrolou. Takový člověk často potřebuje cítit, že je pro druhého důležitý, že po něm někdo touží, ale když se k němu druhý skutečně přiblíží, vyvolává to úzkost. Ta úzkost pramení z obavy, že blízkost znamená ztrátu bezpečí, svobody, nebo dokonce sebe sama. Proto raději couvá.

Na druhé straně stojí ten, kdo na tuto hru reaguje otevřeností, láskou a snahou o propojení. Bývá to člověk, který se nebojí emocí, který touží po opravdovosti a který má potřebu vztahy rozvíjet. V okamžiku, kdy cítí, že druhý ustupuje, začne přirozeně dělat opak a přibližovat se o to víc, snažit se pochopit, nabídnout jistotu, otevřít srdce. Jenže tím se dynamika uzavírá do kruhu a čím více se jeden snaží přiblížit, tím více ten druhý ustupuje. A čím více ten druhý ustupuje, tím silnější je v tom prvním potřeba zůstat, pochopit, zachránit, udržet kontakt.

Tento cyklus může trvat měsíce i roky. Může působit jako tanec, v němž se střídají fáze intenzity a ticha, blízkosti a chladu, naděje a frustrace. Ten, kdo připoutává, se někdy vrací jen proto, aby si ověřil, že druhý stále čeká. Možná napíše pár slov, projeví zájem, naznačí lásku nebo touhu a pak se znovu vzdálí. Zanechá v druhém zmatek a napětí, které se mění v závislost. Tělo i mysl se stávají reaktivními na každé jeho gesto, na každou zprávu, na každý dotek nebo jeho nepřítomnost. Vztah se mění v emocionální houpačku, kde jedinou jistotou je nejistota.

Pro pochopení této dynamiky je důležité vidět, že nejde jen o manipulaci ve zlém úmyslu. Mnoho lidí, kteří připoutávají a ustupují, to nedělají vědomě. Jsou sami uvězněni ve vlastních obavách. Vyrůstali třeba v prostředí, kde láska byla podmíněná a museli si ji zasloužit, nebo se naučili, že blízkost bolí. Naučili se chránit tím, že kontrolují, dávkují nebo sabotují citové pouto. Ve chvíli, kdy se vztah či propojení, spojení dvou lidí i stává příliš opravdovým, spouští se obranné mechanismy a to únik, mlčení, chlad, ironie nebo zpochybňování toho, co se děje. Je to paradoxní způsob, jak se chránit před zraněním, které si ani neuvědomují, že sami způsobují.

Pro druhého účastníka, citově otevřeného a investujícího, to bývá devastující zkušenost. Cítí se, jako by stále musel dokazovat svou hodnotu. Každé malé gesto pozornosti se stává odměnou, každé mlčení trestem. Emoce se proměňují v neustálé napětí, v očekávání, v potřebu číst mezi řádky a hledat skryté významy. Ztrácí se přirozenost. Ztrácí se pocit jistoty. A přesto se vztah nebo takové propojení, spojení ani nedá pustit, protože se zdá, že v sobě nese něco výjimečného. Právě to střídání blízkosti a vzdálenosti, zájmu a nezájmu i vytváří dojem hloubky, protože bolest a touha se mísí, a mozek je interpretuje jako silné pouto.

Psychologie tento jev dobře popisuje. Lidé s takzvaným vyhýbavým typem připoutání mají tendenci bránit se přílišné blízkosti, zatímco lidé s úzkostným typem připoutání mají tendenci se k blízkosti upínat. Když se tyto dva typy potkají, vzniká výbušná kombinace. Vyhýbavý člověk potřebuje mít odstup, ale zároveň touží být chtěný. Úzkostný člověk naopak potřebuje jistotu a potvrzení, ale čím víc se snaží, tím víc v tom druhém vyvolává pocit zahlcení. Oba se pak dostávají do jistého paradoxu, který nelze vyhrát a to jeden se bojí, že bude opuštěn, druhý se bojí, že bude pohlcen.

Připoutávající člověk často používá jemné, ale účinné prostředky, jak si udržet vliv. Umí přesně vycítit, kdy dát naději, kdy se ozvat, kdy zmizet, aby druhý začal pochybovat, a kdy se znovu vrátit. V jeho chování se může objevit i jistá dávka nevědomé manipulace a to například slova, která v druhém probouzejí lítost, pocit odpovědnosti, nebo touhu pomoci.  Vytváří se takzvané háčky. Vytváří se v druhém pocit, že musí být trpělivý, že když vydrží, bude nakonec odměněn. Jenže ta odměna většinou nepřichází.

Na hlubší úrovni tu nejde o nedostatek lásky, ale o neschopnost unést její skutečnou podobu. Skutečná blízkost totiž znamená ztrátu masky, kontrolu nad tím, jak mě druhý vnímá. A to je pro mnohé děsivé. Ten, kdo ustupuje, potřebuje mít jistotu, že může spojení, vztah i kdykoli ovládat, že se může stáhnout, aniž by o druhého člověka přišel. Vědomě či nevědomě testuje hranice "Jak moc mě zamilovaná, jak moc mě miluješ, když ti nejsem k dispozici?" "Zůstaneš a chceš mě, i když tě odstrkuji?" Takové testy mají posílit jeho ego, ale zároveň ničí pouto hlubokého propojení nebo vztahu.

Ten, kdo naopak zůstává, se dostává do pasti. Každé vzdálení druhého v něm vyvolává silnější snahu přiblížit se, a tím posiluje celý vzorec. Často se přistihne, že dělá věci, které by dříve nikdy nedělal a to omlouvá se za cizí chování, čeká na zprávy, snižuje své hranice, přizpůsobuje se. Jeho svět se zúží na spojení, vztah, který mu uniká mezi prsty. To, co vypadalo jako láska, se postupně mění v závislost. Mozek je doslova zaplaven neurochemickými reakcemi spojenými s očekáváním a frustrací. Každá malá dávka pozornosti od toho člověka, tak spouští výbuch dopaminu i stejně jako u závislostí.

V určité fázi si otevřenější člověk začne uvědomovat, že se točívá v kruhu. Že jeho snaha nic nemění, neposouvá se nic a nikam, že to spojení, propojení či vztah stagnuje, že bolest převažuje nad radostí. Přesto je těžké odejít a opustit to. Právě proto, že v těch krátkých momentech blízkosti, zájmu cítí opravdovost a tak doufá, že tentokrát to bude jiné. Často si říká, že když bude víc chápat, když bude klidnější, když nebude tlačit, ten druhý se otevře, ale dynamika připoutání a úniku nefunguje podle logiky rozumu. Je zakořeněná v raných vztahových zkušenostech, v nevědomých obranách, v hlubokém strachu z odmítnutí i pohlcení.

Teprve když si člověk uvědomí, že se nejedná o výjimečné propojení, spojení či vztah, ale o opakující se vzorec, může začít měnit perspektivu. Zjistí, že to, co ho drží, není reálná blízkost, ale psychologické napětí, které mozek mylně interpretuje jako intenzivní lásku. Ve skutečnosti je to emoční nerovnováha a to jeden dává víc, druhý míň, a oba zůstávají uvězněni ve vlastních vzorcích.

Cesta z tohoto typu vztahu vede přes pochopení a odstup, nikoli přes další snahu. Otevřenější partner musí přestat bojovat o uznání, pozornost a zájem druhého a začít vnímat, co se s ním děje. Musí si dovolit přiznat, že ho toho spojení, propojení nebo tento vztah ho bolí, že mu ubírá sílu, že jeho vlastní láska k druhému se změnila ve strach ze ztráty. To přiznání bývá nejtěžší. Znamená totiž vzdát se iluze, že druhého dokáže zachránit.

Pro člověka, který připoutává a ustupuje, je cesta stejně náročná. Aby dokázal navázat skutečně blízký vztah, musí čelit vlastním obavám z intimity a ztráty kontroly. Musí si přiznat, že jeho potřeba udržovat odstup je formou sebeobrany. Uvědomit si, že skutečná svoboda nevzniká z úniku, ale z důvěry. Mnozí to ale nedokážou bez hlubší sebereflexe, terapeutické práce či přes koučink. 

Když se tento vzorec znovu a znovu opakuje, obě strany se v něm učí o sobě něco podstatného. Ten, kdo se nechává připoutat, se učí nastavovat hranice, vnímat svou hodnotu a chápat, že láska nesmí být bojem o pozornost. Ten, kdo připoutává a ustupuje, má možnost pochopit, že blízkost není hrozba, ale příležitost. Teprve když oba pochopí svůj vnitřní mechanismus, mohou se přestat navzájem zraňovat.

Z pohledu vztahové reality ale většina těchto vztahů nevede ke stabilitě. Často končí tichým rozpojením nebo vleklým vyhasínáním, kde jeden zůstává zraněný a druhý zůstává uzavřený. Přesto i tato zkušenost má smysl, pokud ji člověk dokáže číst jako zrcadlo i jako ukazatel toho, co se v něm samém potřebuje uzdravit, vyhojit.

Mnohdy se tohle týká i přímo vztahů, které v realitě žijeme. Když si člověk dovolí odejít z takového vztahu, odpoutat se, tak často prochází obdobím prázdna. Mozek postrádá chemickou závislost na druhém, tělo postrádá známé napětí, ale právě v tomto období se znovu obnovuje rovnováha. Člověk si začíná připomínat, kdo je, co cítí, co chce. A když se jednou znovu setká s někým, kdo dokáže být přítomen bez her, pozná ten rozdíl. Blízkost pak už nebude o napětí, ale o klidu a harmonii.

Vztah v realitě, kde jeden připoutává a druhý zůstává otevřený, je bolestivým, ale silným vedením. Ukazuje hranice lásky bez rovnováhy. Vede, že intenzita není totéž co hloubka. A že opravdové spojení nevzniká z moci, ale z důvěry. Teprve když člověk projde touto zkušeností, dokáže pochopit, že skutečná láska se neprojevuje tím, kdo koho udrží, ale tím, kdo s kým zůstane, protože opravdu i chce a když se ztratí potřeba někomu jinému či sobě dokazovat hodnotu.

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025 

Pokud Tě článek oslovil, možná cítíš, že je čas podívat se hlouběji do sebe. Každý z nás občas potřebuje nahlédnout pod povrch, porozumět svým emocím, vztahovým vzorcům a vnitřním procesům. A já pomáhám lidem znovu najít jasnost, klid, harmonii a spojení se svou vlastní silou a to laskavě, s respektem a v bezpečném prostoru.

Mohu i Tobě nabídnout podporu i na Tvé cestě...🫂💕🌞

 Pokud Tě článek oslovil, možná cítíš, že je čas podívat se hlouběji do sebe. Každý z nás občas potřebuje nahlédnout pod povrch, porozumět svým emocím, životu i jako takovému, vztahovým vzorcům a vnitřním procesům. A já pomáhám lidem znovu najít jasnost, klid, harmonii a spojení se svou vlastní silou a to laskavě, s respektem a v bezpečném prostoru.

Mohu i Tobě nabídnout podporu i na Tvé cestě...🫂💕🌞

Pro dotazy a konzultace:
WhatsApp: wa.me/420774407236
E-mail: kristyna@radyzivota.cz
Messenger: m.me/BrejchovaKristyna