Z jakého důvodu někdy ubližujeme těm, které milujeme a jak se znovu otevřít

Často slyšíme větu "Láska bolí." Vyslovují ji lidé, kteří si prošli zklamáním, odmítnutím, rozchodem, zradou, nebo zraněním od někoho, koho milovali z celého srdce.

Říkají to s nádechem smutku, někdy s hořkostí, jindy s rezignací. A přitom i hluboko uvnitř, tak tuší, že láska sama o sobě nebolí. Oni to velice dobře uvnitř sebe vědí. Bolí to, co se kolem ní stalo. Bolí naše očekávání, nenaplněná přání, ztráta důvěry, křehkost otevřeného srdce, které bylo zraněno. Bolí naše neschopnost pochopit, proč ten druhý reagoval tak, jak reagoval. A bolí to, že jsme chtěli být milováni určitým způsobem a místo toho přišla zkušenost, která nám ukázala naši vlastní zranitelnost.

Láska sama o sobě je čistá. Je to prostor, ve kterém se potkává duše s duší, touha s důvěrou, otevřenost s odvahou, ale my, lidé, jsme často plní příběhů, obav, starých bolestí a nenaplněných očekávání. A právě tyto lidské vrstvy někdy překryjí to, co láska skutečně je. A tak se stane, že i člověk, který miluje, dokáže ublížit.

Ne proto, že by nemiloval, ale proto, že v něm převzala vedení bolest, nejistota, zmatek nebo frustrace. A tak vzniká ta věta, kterou zná téměř každý, kdo miloval "Láska bolí."

Ale pravda zní trochu jinak, že nebolí láska, ale bolí zranění, která si v lásce navzájem způsobíme, když si nerozumíme, když se bojíme, když chceme příliš, nebo když nedokážeme čekat atd.

Každý člověk nese v sobě určitou představu o tom, jak by vztah měl vypadat. Jak by měl druhý reagovat, kdy by měl přijít, co by měl cítit, jak rychle by měl chápat. A když realita nejde tím směrem, jakým jsme si ji vysnili, začne se v nás ozývat frustrace. Cítíme, že nám něco uniká, že nám někdo "nedává to, co potřebujeme". A tehdy se do prostoru mezi dvěma lidmi začne pomalu vkrádat napětí. Nejdřív nenápadné, ale roste. A někdy, když jeden z těch dvou lidí i není schopen svou bolest unést, promění ji v útok. Slovem, gestem, tichým odmítnutím, nebo vědomým zraněním.

Paradoxem je, že ten, kdo ubližuje, často sám velmi trpí. Nezvládá unést tlak vlastních emocí, pocit odmítnutí, ztrátu kontroly. A protože v tu chvíli neví, jak s těmito pocity zacházet, přenese je ven a to na toho, koho miluje. 

Někdy je to výbuch, který se odehraje v sekundě, a poté přichází lítost a pláč. Jindy se z toho stane vzorec a opakované ubližování, které se promění v bolestný rytmus vztahu. Tady je hranice mezi nevědomou reakcí a vědomým zraňováním.

Jednorázové zranění, vycházející z přetížení emocí, je lidské. Není správné, ale je pochopitelné. A pokud je následováno opravdovou lítostí, omluvou a snahou o změnu, může se stát dokonce impulsem k růstu, k hlubšímu pochopení druhého atd., ale když se z ubližování stane způsob komunikace, když se z lásky stane aréna, kde jeden druhého zraňuje, trestá nebo ponižuje, tak tehdy už to není láska, ale strach převlečený za ni.

Když se člověk ocitne v situaci, kdy byl zraněn někým, koho miloval, něco v něm se uzavře. Tělo si pamatuje, srdce se stáhne, dech se zadrží. A někde uvnitř se zapíše jednoduchý, ale mocný závěr "Láska bolí."

Je to přirozená obranná reakce a mozek se snaží chránit před tím, co kdysi způsobilo utrpení, ale tento závěr je omyl. Láska nebolí. Bolí nedostatek porozumění, nevyřčené pocity, strach, ztráta důvěry, nekumunikace nebo špatná komunikace.

Bolí chvíle, kdy jsme milovali ze všech sil a hluboce ze srdce, ale nebyli jsme pochopeni. Bolí, když jsme chtěli být přijati a místo toho přišla odmítnutí, mlčení, chlad. Bolí, když jsme si přáli dotek a dostali jsme vzdálenost.

A přesto si většina lidí ten závěr uloží hluboko "Když se otevřu, budu zraněn." A tak začnou lásku hlídat. Dávkují city, kontrolují, chrání se. Srdce zůstává částečně zavřené a ne z nenávisti, ale ze strachu. Tak vzniká generace lidí, kteří se bojí citu, který by je mohl osvobodit. A to všechno kvůli jedné mylné rovnici, že bolest a láska jsou to samé.

Ale pravda je opačná. Láska sama je to, co bolest léčí. Není jejím zdrojem, ale je jejím protikladem. Láska je měkké světlo, energie, která se dotýká našich ran, aby mohly být vyléčeny. Jenže aby mohla léčit, musí být opravdová a ne přetvářka, ne závislost, ne touha vlastnit. Musí být přítomná a trpělivá. A to je něco, co se většina lidí teprve učí.

Každý člověk vstupuje do vztahu s určitou výbavou a to se svými zkušenostmi, obranami, zraněními i sny.

Nikdo nepřichází jako čistý list. A když se dvě duše potkají, často se v nich probudí nejen láska, ale i všechno to, co dosud nebylo vyléčeno. Staré bolesti, ztráty, zrady, nepochopení atd. A někdy právě ta bolest začne mluvit hlasitěji i než samotná láska.

Když jeden z těch dvou lidí i začne cítit, že nedostává to, co si představoval a to pozornost, jistotu, kontakt, tak začne reagovat ze zranění. A v tom okamžiku se z lásky může stát pole, kde se střetává potřeba s bolestí. Slova, která měla hladit, začnou bodat. Doteky, které měly léčit, se stanou těžkými. A často ani jeden neví, jak se to stalo a jen cítí, že mezi nimi něco ztěžklo.

To, že někdo ublíží, ještě neznamená, že přestal milovat. Může to být moment, kdy nevěděl, jak jinak vyjádřit frustraci, ale pokud se takové chování opakuje, pokud se z bolesti stane zvyk, pak se z lásky stává nástroj k ovládání. A to už potom není láska.

To je strach, který se bojí ztráty, a tak raději zraňuje, aby měl pocit moci. Potom takový vztah může být pro oba vyčerpávající a to pro toho, kdo ubližuje, i pro toho, kdo se snaží milovat dál.

Když někdo zažil, že otevřel srdce a byl zraněn, přirozeně se příště chrání.

Je to jako když se spálíte o oheň a příště už k němu nejdete s takovou důvěrou. Jenže láska potřebuje otevřenost. Bez ní nemůže růst. A tak se lidé ocitají v paradoxu, že chtějí milovat, ale bojí se milovat. Touží po blízkosti, ale bojí se, že se spálí. A tak se raději uzavřou, aby to náhodou znovu "nebolelo". Jenže to, co má chránit, nakonec ubližuje ještě víc. Zavřené srdce necítí bolest, ale necítí ani radost. Nevstoupí do vztahu, ale zároveň zůstává prázdné. A člověk si říká "Bez lásky je mi bezpečněji." Ale bezpečí bez lásky není život, ale je to přežívání.

Léčba začíná tehdy, když si uvědomíme, že bolest, kterou jsme cítili, nebyla způsobena samotnou láskou, ale lidskou nedokonalostí a našimi očekáváními, nepochopením, neschopností komunikovat, nebo prostě tím, že jsme byli v procesu učení se milovat, že nás to připravovalo na pravou lásku. A to je v pořádku. Nikdo se nerodí s dovedností milovat bez bolesti. Milovat vědomě se učíme až tehdy, když jsme ochotni podívat se i na své rány.

Je těžké přijmout, že někdo, kdo nás miluje, nám dokáže ublížit. Zní to jako rozpor, ale je to lidské, protože milující člověk může být i zraněný, nejistý, nebo ztracený. Může mít v sobě bolesti, které se vynoří právě tehdy, když se cítí nejvíc ohrožený a paradoxně nejvíc zamilovaný. Silné city totiž otevírají nejen srdce, ale i rány. A někdy, když je láska intenzivní, vystoupí na povrch vše, co bylo dosud skryté. Strach z odmítnutí. Strach ze ztráty. Touha být pro druhého vším.

A když se tyto pocity smísí s nejistotou, může dojít k tomu, že člověk začne zraňovat. Ne proto, že by chtěl, ale protože neví, jak se s těmito pocity vypořádat. Nedokáže mluvit o své bolesti, a tak ji vyjadřuje činem, možná ne slovy, možná ne výčitkami, ale možná únikem.

Tady je důležité nezaměnit pochopení s omlouváním. Pochopit, proč někdo ublížil, neznamená schvalovat jeho chování. Znamená to vidět, že i za bolestí může být lidská slabost. A že pokud je vůle se měnit, dá se s tím pracovat.

Láska nikdy nebyla zdrojem bolesti. Láska je to, co v nás zůstává, i když všechno ostatní odejde. To, co bolí, je odpor a naše snaha přimět druhého, aby nás miloval tak, jak potřebujeme, místo toho, abychom se otevírali kompatibilním lidem, které jsou s námi v souladu a rezonanci. Nemůžeme kupříkladu přimět někoho, aby byl přítulným, chtěl se s námi mazlit, pohladil nás, objal nás atd., když na nás odmítá i sáhnout atd. Druhé nemůžeme změnit, ale můžeme měnit sebe a svůj život, jak ho chceme žít. Ten život je to totiž náš a máme právo si ho vytvářet a kord ještě když nás ve všem někdo oklame. Bolí nepochopení, klamáni, nevyrovnané energie, nekomunikace, ztráta důvěry atd. Ale nikdy ne láska. Láska je čistá síla a energie života

Jednoho dne, když už jsme si prošli svým tichem, svou samotou, svým učením, přijde někdo, kdo v nás probudí důvěru. A my ucítíme, že tentokrát to není útěk od bolesti, ale návrat k životu. Tentokrát nechceme vlastnit, dokazovat, ovládat. Chceme jen být. Dýchat, smát se, sdílet, tvořit. Ne z hladu po něčem, ale z plnosti. Ne ze strachu, ale z lásky.

A tehdy pochopíme, že všechna minulá zranění byla cestou. že láska nikdy nebyla problém. Problém bylo jen to, že jsme jí nerozuměli, že tam nebyl soulad, rezonance, kompatibilita.

A teď už to víme. Láska nebolí. Láska léčí a hojí. A pokaždé, když se jí otevřeme i po bolesti, i po ztrátě, tak nás vrací zpět k sobě...💖

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025 

Pokud Tě článek oslovil, možná cítíš, že je čas podívat se hlouběji do sebe. Každý z nás občas potřebuje nahlédnout pod povrch, porozumět svým emocím, životu i jako takovému, vztahovým vzorcům a vnitřním procesům. A já pomáhám lidem znovu najít jasnost, klid, harmonii a spojení se svou vlastní silou a to laskavě, s respektem a v bezpečném prostoru.

Mohu i Tobě nabídnout podporu i na Tvé cestě...🫂💕🌞

Pro dotazy a konzultace:

WhatsApp: wa.me/420774407236

E-mail: kristyna@radyzivota.cz 

Messenger: m.me/BrejchovaKristyna

💖 Pokud se Vám moje práce líbí a chcete podpořit mou tvorbu, můžete tak učinit i zde:

ČU: 2101681238/2010

IBAN: CZ81 2010 0000 0021 0168 1238

Každá Vaše podpora mi umožňuje tvořit další články, vedení, rady, čtení z karet, motivace, vzkazy a videa z lásky pro Vás. 

Děkuji za každou podporu. 🙏💕