Když světlo a láska klame & O duchovní manipulaci, závislosti a cestě ke skutečné svobodě, lásce 

Existují chvíle, kdy je člověk přímo nahnán, jak zvíře na porážku i na duchovní cestu a učení a tím nikdy nemyslím církev. 

Vůbec se nejedná o církev a vždy když píšu či říkám o 👻 duchovní cestě či učení, tak nikdy to není církev. Ba naopak návštěvou kostelů a katedrál, tak jsem vždy i ve svém klidu našla odpovědi, své vedení a sebe. Ne, že bych se nějak přidávala k víře církve atd., ale ta energie, ten klid a naděje a má vlastní vnitřní víra a hloubka. Vždy můžu přijít i jako host a jsem vítána i řadovými sestrami i knězi i lidmi všeobecně, neboť mám i v tomhle otevřené srdce a není ve mně vůči jejich životní cestě a jejich víře žádná negativní energie či toxická myšlenka, neboť respektuji každou lidskou bytost a životní cestu, kterou si každý z nás má právo vybrat. Při Bohoslužbách, tak jsem s nimi zažila ty nejkrásnější láskyplné zážitky, pocit přijetí atd. Jsme totiž všichni i chybující poutníci a to na cestě zvané život. Někdy zraňuje někdo nás a jindy můžeme i nevědomě zranit my. 

Největším uvědoměním je, že se lidé nevědomě zraňují nejvíce v lásce. Někdy i dochází k různým nedorozuměním, nepochopením, nevyjádřením citů či o co mají i s druhým zájem, co chtějí dál s druhým atd , lidé nemají návyky otevřené komunikace v lásce, pravdivost atd. I všeobecně, tak vznikají v této oblasti i ty největší zranění a mnohdy úplně nevědomě. 

Zajisté žijeme v dualitě a mezi námi žijí i lidé, kteří to činí záměrně a zraňují druhé záměrně, neboť z bolesti, lidského utrpení, zoufalství a beznaděje žijí a jsou tím vyživováni a místo druhému pomáhat či ho podpořit, obejmout atd., tak ho dorazí atd., ale to je zase o jiném článku. 

Na své duchovní cestě se člověk setká i s těmi, kteří se navenek tváří jako průvodci, pomocníci či učitelé, ale jejich skutečné motivy se neslučují s čistým úmyslem vést druhého k pravdě, svobodě a vlastní síle. Může jít o velmi jemné, nenápadné formy manipulace, které se skrývají za slovy plnými světla, ale jejich vibrace a v srdci zanechávají stopu nejistoty, závislosti a zmatení, ztracení, další bolesti atd. Duchovní pouto, které má být mostem ke svobodě, pravdě, tak se může proměnit v další neviditelné okovy, bolest jenž člověka ještě pevněji přivazují k minulosti, bolesti a iluzím. V takových situacích může být bolestivé si přiznat, že i ten, kdo se prezentuje jako duchovní autorita /nemyslím tím oblasti církve/, nemusí být nutně nositelem světla v jeho čisté podobě. 

Někteří lidé si berou na sebe roli učitele či léčitele, aniž by skutečně prošli hlubokou vnitřní očistou, a místo vedení druhých k jejich vlastní síle, hledají právě tuto sílu skrze ovládání druhých. Může je ovládat chtíč i po penězích a vidět jen peníze a jít jen za penězi. Největším paradoxem je, že po druhých požadují či je vedou záměrně k hluboké chudobě. Mohou se stát mistry iluze a používají jazyk duchovna, mnohdy pracují s energií, mluví o lásce a osvobození, ale ve skrytu duše touží po moci, po vlivu, po pocitu výjimečnosti, penězích atd. A jejich takzvaná výjimečnost i pak závisí na tom, zda druhý zůstane malý, slabý, v zajetí okovů, nesvobodě a závislý.

Zvláště bolestivé je to ve vztazích, které se dotýkají hlubokých témat srdce a lásky, minulosti, karmických pout, nebo neuzavřených kapitol duše, nitra, srdce atd. Může se stát, že někdo, kdo byl vyslán jako učitel, má ve skutečnosti nevědomý či vědomý zájem na tom, aby se duše nedostala k úplnému uvolnění, aby nevystoupila z bolesti, protože právě díky té bolesti je zranitelná, ovladatelná a poddajná. Takový člověk může hrát hru plnou světla, ale ve skutečnosti vytváří síť, ve které se duše, srdce, nitro zamotává znovu a znovu a s každým setkáním, s každým takzvaným duchovním rozhovorem, s každým pocitem, že ještě není připravená se osvobodit, nebo že je třeba ještě víc trpělivosti, ještě víc pokory, ještě víc čekání atd. Tato jemná duchovní manipulace je nebezpečná právě tím, že se nedá snadno rozpoznat. Nejde o zjevné zlo, ale o rafinované zadržování o mechanismy, které drží člověka i tak akorát na cestě, ale nikdy mu nedovolí dojít do cíle. Učitel může předkládat stále nové otázky, nové zkoušky, nové části karmického příběhu, jen aby oddálil okamžik plného probuzení, pravdy a svobody. A čím více se duše snaží pochopit, tím víc je vedena v kruhu, v nekonečném hledání „proč či z jakého důvodu“, které nikdy nemá být plně zodpovězeno. 

Zvlášť velmi bolestivé je to tehdy, když člověk takovému učiteli důvěřoval, otevřel se, předal mu klíče k nejhlubším vrstvám své duše, srdce, nitra a později zjistil, že nebyl veden ke svobodě, pravdě a lásce, ale k další závislosti, další bolesti a k dalšímu uvěznění a nesvobodě. Je to podobné jako v toxických vztazích, kde se druhý tváří jako ten, kdo miluje, ale ve skutečnosti miluje jen kontrolu atd. Duchovní manipulace však bývá skrytější a mnohem těžší k odhalení, protože se maskuje slovy jako "božský plán", „tvé tempo“, "nech to plynout", "mělo to tak být", "tvé srdce to ví"atd. i když v jádru nejde o skutečné vedení, ale o udržení moci nad životem druhého.

Takový takzvaný učitel i může dokonce být karmicky propojen s tím, co se má rozpustit. Může být zástupcem právě toho pouta, od kterého se má duše osvobodit, ale sám ho vědomě či nevědomky znovu aktivuje. Je v podstatě poslem, který má vytvořit další bolest a držet Vás v ní, drží mnohdy v čekání a mnoho dalšího. Drží Vás tím vším od pravdy a od Vaší svobody. A člověk pak cítí, že se místo uzdravení, hojení atd. znovu vrací do stejné bolesti, jen tentokrát s duchovními slovy navrch. Cítí, že se ztrácí, že nerozumí svým emocím, že neví, komu věřit. Přichází pocity zmatení, viny, stagnace, a přesto jakoby zůstává v pasti, neschopen odejít, protože z duchovního hlediska "učitel ví". Učitel je přeci ten i kdo je nad námi a je přeci moudrý, alespoň tak se prezentuje. Ale skutečný duchovní učitel není ten, kdo drží a zadržuje odpovědi, ale ten, kdo vrací druhému jeho vlastní sílu. Skutečný průvodce a učitel ví, kdy odejít, kdy zmlknout, kdy předat prostor, kdy přijít atd. Skutečný učitel a průvodce i mnohdy nemá tuto takzvanou nálepku společnosti, kterou společnost uznává, ale vůbec s žádným učitelstvím nemá mnohdy nic společného. Není závislý na tom, že ho druzí potřebují, a netouží po tom, aby na něj někdo pohlížel jako na zachránce. Ví, že jedinou pravou cestou je, když se každý spojí se svou vlastní pravdou. Nepřivlastňuje si duši, srdce nitro druhého člověka, nezasévá pochyby, nezlehčuje, neznehodnocuje člověka a jeho intuici atd. a neprodlužuje bolest, aby mohl dál hrát roli spasitele. 

Když někdo drží druhého v poutě tím, že mu brání odpoutat se od minulosti, zejména pokud jde o témata lásky, vztahů, přitažlivosti či karmické bolesti, a přitom o sobě tvrdí, že je jeho duchovní oporou, pak je třeba velmi zpozornět. Možná už není učitelem, ale poutem. Možná není mostem, ale bránou, kterou je třeba zavřít. A tehdy přichází čas vzít si svou sílu zpět i za cenu toho, že se otočíme zády k tomu, co jsme považovali za světlo a lásku. A půjdeme vlastní cestou k pravdě a osvobození i se z okovů bolesti a utrpení. 

Skutečné osvobození přichází, když si dovolíme přestat hledat vedení venku a znovu se obrátíme do svého nitra. Když si přiznáme, že i ten, koho jsme považovali za učitele, může být jen dočasnou postavou na cestě, která nám zrcadlila poslední zbytky závislosti, neuzdravené touhy být veden, být milován, být potvrzen atd., ale také to mohl být jen další článek, který Vás měl držet záměrným způsobem v bolesti, utrpení, viny, a od lásky atd. A právě skrze bolestivé uvědomění, že i duchovní vztahy mohou být zneužity, se duše rodí do nové svobody a to do spojení se svou vlastní pravdou, která již nikoho nepotřebuje k tomu, aby mohla kráčet dál.

Ne každý, kdo mluví o světle a lásce, je jeho nositelem. Ne každý, kdo se tváří jako učitel, má v úmyslu tvé probuzení, osvobození atd. Ale každý, kdo ti zanechá pocit, že musíš čekat, že nejsi dost, že potřebuješ jeho přítomnost, abys byl celistvý, tak ten tě nevede ke světlu, lásce, svobodě, ale vede Tě k němu. A tvůj úkol je rozhodnout, zda chceš zůstat v tomto vztahu, nebo vstoupit do svého vlastního světla, lásky, pravdy a svobody. Odpověď vždy leží hluboko v tobě a v tichu, kde není manipulace, jen čistý hlas tvé duše, nitra a srdce. A ten tě vždy vede domů a to k pravdě, která tě osvobodí.

Na duchovní cestě není bolestivější okamžik než ten, kdy si člověk uvědomí, že byl veden ne ke svobodě, ale k závislosti a to někým, kdo měl být světlem, láskou, učitelem, spojencem. Ještě když Vás okolí i na tuto cestu jejich vnitřním zlem nažene a všechny ostatní cesty se Vám uzavřou a Vám nic jiného nezbývá a mnohdy tyto takzvaní nahaněči i dokážou použít neuvěřitelná zvěrstva, aby Vás nahnal každý z nich na jedinou cestu, která existovala i v ten moment. Je to zkušenost, ale hluboká, hořká, bolestivá, marnící Váš životní čas a zároveň očišťující, ale každý nemusí mít to štěstí, protože Vás to původně vede ke zničení, takže buďte Vy všichni hledající a poutníci, na cestě zvané život i opatrní a ještě pokud Vám někdo působí v minulosti záměrnou bolest, jak vnitřní i fyzickou, neboť i tato duchovní cesta může být jen dalším článkem, že měl někdo touhou Vás zničit i ve jménu lásky a světla, když nemohl jinak a neměl už na Vás tak silný vliv. Může a nemusí se právě i přes to vše zrodit nová síla a to síla rozeznat skutečné světlo a lásku od jeho napodobeniny.

Tvé srdce ví, co je pravdivé, ale může mít jisté vrstvy, že to nemusíš rozeznat. Ví, kdy jsi veden ke své podstatě a kdy jsi odváděn od sebe samého, byť v takzvaném duchovním kabátě a tam si plně držen od všeho, ale nemusíš to rozeznat, neboť takzvané ovečky i budou posluhovat dál i v tomto tě přesvědčit. A právě tehdy, když přestaneš hledat svolení od druhých, zbavíš se nálepky duchovní a zbavíš se byť i těch, které jsi považoval za duchovní autority a zcela se postavíš do své pravdy, se otevře brána skutečné svobody, pravdy, lásky a světla. Světlo a láska, pravda, svoboda může být v úplně obyčejném běžném životě a člověku, který se za nic takového nepovažuje atd. Osvobození z pout nevyžaduje, abys bojoval. Jen abys viděl jasně a pravdu. A měl odvahu odejít a to z jakéhokoliv vztahu, z učení, příběhu, i z bolesti, která už ti neslouží. Pravý duchovní růst totiž začíná tam, kde končí manipulace a začíná vědomé rozhodnutí a tím je "Volím svou vlastní cestu. Už odmítám čekat. Jsem svobodný." Ponoříte se i tam, kde Vám byl nahnán strach a plně najdete pravdu, že se někdo neustále pokoušel Vás držet od pravdy, lásky a svobody....🌞🍀🫂😘💕💌💕😘🫂🍀🌞

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025