Úroveň nevědomá a uzavřený pakt lásky & když srdce řekne ano, ale vnější vliv řekne ne

Existují v životě okamžiky, které nás formují navždy. Okamžiky, kdy se duše, vnitro, srdce dvou lidí potká i na tak hluboké úrovni, že se cosi v nich sepíše. Ne slovy. Ne logikou. Ne před oltářem a ani před svědky a úřadem. Ale tichem, pohledem, dotykem, společnými prožitky a hloubkou toho, jak to vnímají a cítí a někdy jen samotnou přítomností. V tom tichém prostoru se zrodí takzvaný vnitřní pakt.

Je to pakt lásky, který není uzavřen žádnou smlouvou, podpisem atd. ale jejich duší, nitrem a srdcem. Oni vědí, že patří k sobě. Je to vnitřní slib, který přesahuje běžné lidské vztahy a chápání. Není to ani zamilovanost, ani fantazie, ale je to tiché vědění. 

A pak i někdy velmi brzy, jindy později, tak do toho zasáhne jiná síla. Matka ženy. Rodová loajalita. Strach. Kontrola. Tíha minulosti.

Žena se najednou ocitá v dilematu, které ani nedokáže pojmenovat. Je to rozpor mezi hlasem jejího srdce a hlasem v její krvi, hlasem matky, která drží, ovládá, očekává, nebo chrání.

A tehdy se to stane. Žena se odvrátí od lásky, kterou skutečně cítí. Ne proto, že by ji nemilovala, ale proto, že v ní něco i často na nevědomé úrovni rozhodne jinak. Možná jí chybí síla stát za sebou a za svým srdcem. Možná je příliš věrná svému rodu, bolesti své matky, jejím ranám a vzorcům. Možná má strach, že pokud půjde za svou láskou, ztratí matku. Ztratí domov. Zradí někoho jiného. A tak zradí sebe, ale to tehdy ještě neví. Jen poslechne. Ustoupí. A vstoupí do jiného vztahu, s jiným mužem. Takovým, jakého matka schvaluje. A muž, kterému původně v tichu řekla "ano", tak zůstane stát. Beze slov. Zaskočený. Zraněný. Cítí bolest. Zmrzlý v okamžiku, kdy měl být přijat, kdy se měl příběh lásky rozvíjet a vždyť proto se vrátil zpět. V tom muži zůstane obraz zrady, ale ne obyčejné zrady, kterou by bylo možné rozumově vysvětlit. Je to zrada duše, srdce a nitra. Zrada, která bolí jinak. Hlouběji. A nebolí to jen toho muže, ale i tu mladou dívku a později i ženu, která tuhle hlubokou bolest nosí. 

A žena!? Musí kráčet dál, jak jí někdo naplánoval cestu. Nic z toho si žena nemusí uvědomovat, ale část její duše, nitra, srdce zůstane uvězněna v tom okamžiku, kdy popřela své srdce. A byť žije jiný život, část její lásky už nikdy zcela nepoteče.

Její srdce se neotevře nikdy naplno. Ne proto, že by nemohla milovat znovu, ale protože si hluboko uvnitř neodpustila. Cítí hlubokou vinu. Někdy vědomou, ale častěji skrytou, nevědomou. Jako by nesla nevyslovený trest za to, že opustila něco posvátného, že zradila samu sebe i pro svoji matku a okolí. 

Tento stav i pak vede k dlouhodobé vnitřní prázdnotě. Může to být smutek bez důvodu, nenaplněnost ve vztahu, nemožnost prožívat lásku, neklid v srdci, nedůvěra v lásku, pocit, že "něco chybí".

Žena se může snažit všechno dělat správně, ale hluboko uvnitř ví, že její život se rozběhl po jiné koleji, než jaký si psala ona sama.

Tento příběh je velmi častý, i když se o něm nemluví. Většina lidí netuší, že žije s nevědomým vnitřním paktem. Ani že se v nich odehrává konflikt mezi věrností rodu a věrností sobě.

Ženy, které odmítly lásku pod tlakem matky, v sobě často nosí hlubokou bolest. A muži, kteří byli takto opuštěni, často zamrznou ve svém srdci a přestanou důvěřovat. Vzniká tak celá generace lidí, kteří milovali a nemohli žít tu lásku.

A přesto i je možné to změnit a hojit. 

Nejprve je třeba přestat popírat hloubku toho, co se skutečně stalo. Je třeba uznat, že vnitřní pakt lásky byl skutečný. A že rozdělení nebylo jen životní rozhodnutí, ale vnitřní zlom. Že bolest z toho nelze přemluvit racionální větou "asi to tak mělo být". Že vinu, kterou žena nese, není možné potlačit a je třeba ji uctít, pochopit a propustit, ale i si odpustit. A teprve pak i v hlubokém klidu a vědomí, tak je možné projít vnitřním návratem k sobě. Může to být tichý dopis muži, kterého musela nechat jít nebo pokud je to možné, tak si s ním i tom promluvit. Je to hluboké přiznání a otevřené vysvětlení. Může to být rozhovor jen duše s duší nebo skutečný, pokud je to reálné. Může to být vědomý akt navrácení slibu, který nebylo možné naplnit. A především, tak to může být odpuštění hlavně sobě. Že tehdy nevěděla, že neměla sílu. Že byla dcerou své matky, loajální k bolesti rodu. Když žena tuto bolest přizná, projde jí a uzná svou lidskost, stává se znovu celistvou. Není to, že vrací minulost, ale propouští pouta, která jim bránila milovat naplno. 

A muž? I on může v sobě najít klid, když tuto bolest rozpozná jako skutečnou, ale ne osudovou. Může si dovolit odpustit a nejen jí, ale i sobě, že zůstal v bolesti příliš dlouho i stejně jako ona. Tento příběh může mít hluboké smíření a hluboký klid mezi nimi. A to je někdy víc než vztah. Teprve až jsou oba svobodní, může přijít nová láska. Čistá, bez tíhy. Láska, která už není o dávné minulosti, ale o přítomnosti. Láska, která proudí, protože srdce už se nebojí.

Tím, že žena milovala a ztratila, tak se dotkla hloubky, kterou jen tak nezná každý. Tím, že musel odejít on, tak se člověk naučil síle následků. A tím, že nyní hledáte smíření, se vracíte takzvaně domů. Není možné znovu obnovovat, co bylo před mnoha desítky let přetnuto i ve fyzické rovině matkou a ani není možné napravovat stará rozhodnutí, ale propustit pouto, odpustit si, to co nás drželo zaseklé v čase, který už není.

Láska, která nebyla naplněná i nás učí milovat bez vlastnění, neboť láska nikdy nikam neodešla a nikdo jí mezi námi nepřetnul, jak se může zdát. Ona tam byla stále i v našich srdcích. Byla to ztráta fyzická, která bolela a takzvaně nás učí žít s větší opravdovostí, pravdivostí a upřímností. A vnitřní pakt, který jste kdysi uzavřela, může být úplně zcela uznán, požehnán a nakonec rozvázán pochopením. 

Až přijde ten okamžik, kdy se na něj v srdci podíváš a to bez výčitek, že si s ním chtěla prožít život a nemohla si a i on s tebou. Podíváš se na to a to bez viny a bez hluboké bolesti a pocitu velké ztráty a promarnění, tak tehdy jen s tichou vděčností už poznáš, že jsi svobodná. A právě tehdy může znovu přijít láska. Možná jiná. Možná pravdivá. Možná zcela dospělá. A možná v přítomnosti a živá. Je to návrat k sobě. A právě tam i v tobě, tak začíná tvůj nový příběh, který začneš psát i na čistý list papíru....🌞🍀😘💕🫂💌💕😘🫂🍀🌞

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025