Přání, sny a vibrace & Proč ne vždy přicházejí jen v radosti

Když se řekne zákon přitažlivosti či přání nebo manifestace, tak většina lidí si představí, že je nutné být neustále v radosti, nadšení, euforii a na takzvaných vysokých vibracích. 

Většinou se to vždy tak popisuje, že tak se snáze přání splní. Je to představa, která se v duchovních a motivačních kruzích často opakuje, že aby se něco splnilo, musíte být šťastný, lehký, bez starostí, v radosti, happy a téměř až v trvalém stavu blaženosti. Jenže realita lidské duše a jejího vývoje je mnohem pestřejší a hlubší. Přání nevznikají jen z radosti. Často přicházejí i z touhy, bolesti, zklamání, vnitřní prázdnoty, smutku nebo dokonce zoufalství. A právě v tom se skrývá jejich skutečná dynamika.

Každé přání v sobě nese určitou vibraci, ale ta není vždy jen o lehkosti a smíchu. Někdy toužíme po něčem právě proto, že jsme na místě, kde cítíme nedostatek, smutek, bolest, samotu atd. A přesto se i na těchto vibracích a úrovních dokážou přání, sny splnit a naplnit. Pokud jsme dlouhodobě sami a toužíme po vztahu, není to vždy přání z radosti, ale z bolesti samoty. Pokud nás unavuje práce, která nás nenaplňuje, naše přání po svobodě nebo po lepším směru v životě nevychází z euforie, ale z pocitu tlaku a stagnace. A přesto jsou tato přání stejně hodnotná, silná a důležitá jako ta, která se rodí v lehkosti a hravosti. A přesto se plní a naplňují.

Dynamika přání spočívá v tom, že jsou jako semínka zasazená do půdy našich emocí. Některá semínka padají do úrodné půdy radosti, jiná do půdy bolesti a ztráty atd. Ani jedno není špatně. Půda bolesti často plodí nejhlubší a nejautentičtější přání. Z ní vyrůstají sny, které nás posouvají, protože nás nutí hledat změnu. Vnitřní nespokojenost nebo touha po úlevě vytváří tlak, který otevírá dveře novým cestám. Taková přání nemají lehký a jásavý tón, ale jejich síla je v intenzitě, v hloubce, ve skutečném volání duše a srdce.

Je důležité si uvědomit, že vibrace není jen o náladě. Vibrace je stav vědomí. A vědomí se projevuje mnoha barvami, od světla radosti po stíny smutku. Pokud se přání rodí ve smutku, neznamená to, že je slabší či nějak nehodnotné atd. Znamená to, že je zakotvené v opravdovosti. Často právě skrze tato přání dostáváme možnost růst. Učí nás přijímat sami sebe i v těžkých stavech, učí nás přestat se trestat za to, že "nejsme pořád šťastný a happy" a dovolují nám prožít život v jeho plné celistvosti.

Vůbec není pravda, že Vesmír slyší jen radostné vibrace. Vesmír slyší pravdu. A pravda může znít v slzách i v tichu. Když v bolesti řeknete "Toužím po lásce, protože se cítím prázdný," je to stejně silné i jako když v radosti řeknete 'Toužím po lásce, protože chci sdílet svoji radost." V obou případech vysíláte signál, ale každý z jiného místa. A Vesmír nehodnotí, zda je to dobré nebo špatné. Proto je důležité, abychom přestali věřit iluzi, že musíme být pořád "happy" k plnění snů, přání a cílů. Přání není jen hra světla. Je to proces, kde i stíny mají své místo. Pokud přijmeme i své těžké pocity a dovolíme jim stát se součástí našeho snu, začínáme tvořit mnohem autentičtější cestu. V ní je radost, bolest, touha i naděje. V ní je celé spektrum života.

Dynamika přání je tedy mnohem bohatší než jen vysoké vibrace. Přání je proud, který nás vede. Někdy k němu přicházíme se smíchem, jindy se slzami, ale pokaždé je to volání srdce a duše. A právě v tom je jejich krása. Nejsou to jen vzkazy z radosti. Jsou to vzkazy z celého našeho bytí. A tím, že jim dovolíme zaznít, otevíráme prostor pro skutečnou proměnu.

Když se mluví o zákonu přitažlivosti ve vztazích, často se zdůrazňuje, že pokud chceme přitáhnout konkrétního člověka, musíme být neustále na vysokých vibracích a to v radosti, lásce, lehkosti atd. Jako by Vesmír slyšel jen smích, radost, optimismus a euforii. Jenže přitahování člověka není tak jednostranné. Nejde o to být permanentně "happy". Přitažlivost se neodehrává jen na úrovni radosti, ale i v hloubkách, kde sídlí touha, citové pouto, vzpomínky, emoce a nevyslovená spojení, smutek po někom atd.

Pokud toužíme po konkrétní osobě, není to vždy proto, že jsme v euforii. Často je to proto, že cítíme prázdno, smutek po té osobě a že nám chybí, že mezi námi zůstalo něco nedořečeného atd. Ten pocit smutku není slabostí ani chybou, je to součást energetického spojení. Vztahová energie funguje jako jemná síť, která spojuje dvě duše a srdce. A tato síť reaguje nejen na smích, ale i na touhu a bolest. To, že se nám po někom stýská, že nám někdo chybí, že nám je po někom smutno, tak neznamená, že ho skrze zákon přitažlivosti od sebe držíme či že se to blokuje tím. Někdy je to naopak právě ten most, který přitahuje jeho pozornost, protože i na druhé straně se může probouzet stejné volání, ale pokud se snažíme být happy a v radosti a snažíme se změnit vibrace a náladu, protože si myslíme, že přitahujeme pouze na happy náladě a radosti atd., tak tam může nastat právě ten rozpor. 

Když nám někdo chybí, přichází s tím hluboký pocit smutku. Člověk, který nám vstoupil do srdce, zanechá v našem životě prostor, jenž nejde zaplnit ničím jiným. Tento prostor se ozývá jako tiché volání. Můžeme cítit touhu, můžeme se v myšlenkách vracet k okamžikům, kdy jsme byli spolu, a zároveň se snažíme přesměrovat své vibrace do radosti, protože jsme uvěřili, že právě jen radost je klíčem k přitahování toho člověka, ale v tom okamžiku se často objevuje paradox. Čím více se snažíme vytlačit smutek, to že nám ten člověk chybí, tak tím silněji nás drží to vše i od toho a celkově od sebe.

Vztahová energie funguje jako obousměrný proud. Pokud nám někdo chybí, je nám po něm smutno, tak většinou to není jednostranné. Na druhé straně se stejná energie probouzí a i ten druhý může cítit tíhu ticha a vzdálenosti. Smutek není projevem slabosti. Je to vibrace, která ukazuje, že existuje pouto, které stále žije. Může být bolestivé cítit prázdnotu, ale právě v té prázdnotě se rodí intenzita spojení. Je to tiché magnetické pole, které k sobě přitahuje dvě srdce, i když se nacházejí daleko.

Když se snažíme násilně přepsat tuto energii na radost a štěstí, často se odpojujeme od její opravdové hloubky. Nejde o to předstírat, že jsme v pořádku, když nejsme. Vesmír nereaguje na masku, reaguje na pravdu. A pravda může znít v radosti i v bolesti. Pokud si dovolíme cítit smutek a chybění, nezavíráme dveře přitahování. Naopak, otevíráme cestu k autentickému spojení. To, že nám chybí, že cítíme prázdnotu, je stejně silný signál jako radostný úsměv.

Touha po druhém se stává mostem. Je to jemné vlákno, které nese zprávy, obrazy, vzpomínky. Někdy v myšlenkách vysíláme k druhému člověku otázky a touhy a on je zachytí v podobě náhlé vzpomínky nebo pocitu, že by se měl ozvat. Smutek může vyvolat vlnu synchronicit a to náhodných setkání, snů, písní, symbolů, které připomínají, že spojení stále žije. Není to náhoda, ale projev dynamiky vztahového pole, kde oba lidé tvoří dva póly jedné energie.

Snaha být neustále "happy", tak je často spíše útěkem. Když se snažíme smutek přebarvit na radost, vytváříme tlak, a tlak uzavírá proud. Ale když smutek přijmeme a dovolíme mu proudit, stává se součástí lásky. Protože tam, kde je smutek, je i láska. Mnohdy právě láska, i když je cítit ve stesku, je tou nejvyšší vibrací. Tehdy opravdu si uvědomujeme, že k tomu druhému něco hlubokého cítíme. Ne vždy se to cítění projevuje jen úsměvem a radostí. Někdy se projevuje tichem, někdy slzami, někdy touhou, která nehasne a je stále silnější. Někdy smutkem, že nám ten člověk tolik chybí, tolik se nám po něm stýská. Tolik chceme, aby tady byl s námi a mnohdy si právě myslíme, že se musíme ze smutku a chybění, stýskání dostat do radosti a happy pocitů, aby se to zhmotnilo, ale právě tohle je mnohdy to, co nás vzdaluje.

Přitažlivost a touha mezi dvěma lidmi proto není otázkou falešného pozitivismu, když nám je smutno a mizerně, kdy nám ten člověk chybí. Je to otázka otevřeného srdce. Pokud nám někdo chybí a jeho duši i je po nás také smutno, vytváří se mezi námi energetický proud, který má vlastní inteligenci. Tento proud nepotřebuje, abychom byli neustále šťastní. Potřebuje, abychom byli pravdiví. Když si dovolíme smutek a zároveň v sobě nosíme naději, když cítíme touhu a zároveň víme, že láska má mnoho podob, pak proud mezi námi sílí.

Dynamika přitahování funguje tak, že i přes vzdálenost, čas a mlčení se energie dvou srdcí setkává. Někdy se to projeví v jemných znameních, jindy v přímém kontaktu. Člověk, který nám chybí, může ve stejný okamžik pocítit zvláštní nutkání myslet na nás, snít o nás nebo se ozvat. Tento proces se neodehrává jen v radosti, ale i v hloubce emocí. A právě proto je tak skutečný.

Skutečné přitahování člověka tedy není o tom, abychom potlačili to, co cítíme, a tvářili se, že jsme šťastní. Radost i smutek, touha i prázdnota, naděje i bolest, tak všechno to dohromady tvoří autentické pole lásky. A toto pole je magnetem, který dokáže překlenout i zdánlivě nepřekonatelné vzdálenosti.

Přitažlivost mezi lidmi není jen o okamžicích radosti, ale i o rezonanci emocí. Pokud je někomu po nás smutno, vysílá svou vibraci touhy, prázdnoty, volání. A tato vibrace se dotýká našeho vlastního pole. Proto někdy myslíme na někoho intenzivně a cítíme, že on myslí na nás. Je to obousměrný tok, který nezná hranice prostoru ani času. Radost může přitáhnout stejně jako smutek, protože obojí je pravdivý signál.

Mnozí lidé se snaží potlačit své pocity stesku, protože uvěřili, že přitahují jen tehdy, když se cítí dobře. Ale právě v té opravdovosti je ten takzvaný klíč. Pokud si dovolíme cítit smutek, nezamykáme srdce. Otevíráme ho. A otevřené srdce je největší magnet. Přitahuje ne proto, že by vibrovalo v dokonalé radosti, ale proto, že vibruje v pravdě. A pravda se dotýká druhého člověka silněji i než falešná euforie ve které si myslíme, že musíme být k přitahování.

Dynamika přitahování člověka funguje i na úrovni takzvaného zrcadlení. Když si myslíme, že musíme být stále šťastní, vytváříme tlak. Tím tlakem se odpojujeme od přirozeného toku energie, ale když se uvolníme a dovolíme si cítit i zranitelnost, vytváříme prostor pro skutečný kontakt. To, že na někoho myslíme i v těžkém čase, neznamená, že se odtahuje. Znamená to, že jsme napojeni na proud, který prochází oběma srdci.

Často se stává, že v okamžiku, kdy se nám po někom stýská, ten druhý to vycítí. Někdy se mu zdáme, někdy se mu vynoří vzpomínka, někdy se ozve touha se přiblížit. Vesmír pracuje s jemnými signály a lidská srdce jsou citlivější, než si připouštíme. Proto přitahování není jen otázkou úsměvu a pozitivního myšlení, ale i hlubokého lidského cítění všeho.

Přitahovat člověka nebo i jakékoliv jiné přání i tedy neznamená hrát si na to, že je všechno dokonalé a skvělé. Znamená to být opravdový. Někdy jsme šťastní a lehcí, jindy jsme plní touhy a bolesti. Ale obojí je součástí magnetismu. Člověk nás necítí jen v našich radostných chvílích, cítí nás i tehdy, když nám chybí, je nám po něm smutno. A právě ta směs radosti i stesku vytváří nejhlubší spojení, protože je skutečná a vysílá jisté volání srdce, které je opravdové...🌞🫂💕💌😘

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025