Jak zůstat napojený na sebe a nenechat se odklonit tlakem okolí

Život v dnešní době je plný hluků, očekávání a vnějších tlaků. Každý den čelíme názorům druhých, jejich potřebám, společenským normám a nekonečným nabídkám, co všechno "bychom měli" mít, dělat nebo stihnout. Snadno se pak stane, že ztratíme vnitřní kompas a to schopnost slyšet sami sebe, vlastní intuici a přirozený směr života. Jenže právě tato schopnost je tím, co nám dovoluje žít v klidu, harmonii, naplnění a přitahovat to, co k nám takzvaně patří, bez zbytečného honění se za lidmi, věcmi nebo penězi.

Intuice je jako jemný navigační systém. Intuice není nic tajemného. Je to schopnost našeho mozku a těla vyhodnocovat jemné signály, zkušenosti a podněty rychleji, než je dokážeme racionálně zpracovat. Projevuje se jako pocit, že něco takzvaně sedí nebo naopak "nesedí". Často ji cítíme v těle a to jako stažený žaludek, uvolněný dech, klidné srdce, náhlý nápad atd.

Zůstat napojený na intuici znamená dát si šanci ji slyšet a nenechat se přehlušit vnějším hlukem ani cizími představami o tom, co je pro nás dobré.

Z jakého důvodu se odpojujeme!?

Nejčastěji proto, že přebíráme názory druhých a snažíme se naplnit jejich očekávání, necháváme se unášet tlakem na výkon a neustálou aktivitu, hledáme potvrzení zvenčí místo důvěry v sebe, bojíme se, že když zpomalíme, něco ztratíme nebo nám něco uteče. Tím ale ztrácíme přirozený rytmus a začínáme jednat spíš ze strachu než z vnitřní jistoty.

Jak se udržet ve spojení se sebou!?

Klíčem je vytvořit si prostředí a návyky, které umožní slyšet vlastní hlas. Není to jednorázová dovednost, ale neustálý návrat k sobě. Je to o ztišení se a dát si prostor pro sebe. Každý den si dávat chvíli, kdy nevnímáte pouze vnější podněty, jako telefon, sociální sítě, televizi, lidi. Stačí krátká pauza. V tichu lépe rozpoznáte, co se ve Vás děje a co je skutečně Vaše.

Vyslechnutí těla, je velmi důležité. Tělo reaguje dřív než mysl. Pokud se v nějaké situaci cítíte sevřeně, unaveně nebo podrážděně, je to signál. Stejně tak pocit lehkosti nebo radosti je jasná stopa. Naučit se tyto signály brát vážně je základ.

Odvaha říkat "ne". Nejrychlejší cesta k odpojení od sebe je dělat věci jen proto, aby byli spokojení druzí. Schopnost říct "ne", kde opravdu něco odmítáte, tak je schopnost zůstat napojený na vlastní energii. 

Zaměření na proces, ne na honění výsledků, je velmi podstatné. Místo neustálého sledování, jestli už přišly výsledky /peníze, uznání, vztahy atd./, je užitečnější soustředit se na samotný proces. Když nás baví cesta, výsledek přichází přirozeně.

Vnitřní důvěra, tak je opravdu velmi důležitá. Je rozdíl mezi slepým optimismem a zdravou důvěrou. Ta druhá znamená, že dělám maximum, co cítím jako správné, a zároveň věřím, že se věci uspořádají v čase tak, jak mají i když mi může na první pohled přijít něco i negativního.

Život v proudu místo věčného honění, je vlastní životní cesta, ale ze které Vás začne chtít mnoho lidí okolo Vás stáhnout, neboť oni honí a Vy přitahujete. Bude jim to divné a někteří opravdu budou usilovat o to změnit Vaší dynamiku Vašeho života díky nějakému jedinému problému, který budete řešit, tak se Vám pokusí změnit Vaše nastavení i pokud to máte tak dané. Najdou se opravdu tací, kteří vezmou na sebe jakékoliv role a to po touze i Vám tohle změnit v době, když si tohle neuvědomujete.

Když jsme napojení na sebe, přestáváme mít potřebu nutit život do směrů, které nejsou naše. Nevzniká tolik vnitřního odporu a věci se skládají přirozeněji. V praxi to znamená, že lidé, kteří k nám nepatří, odcházejí, ale i my. Příležitosti, které s námi souzní, si nás najdou, peníze přicházejí spíš jako vedlejší důsledek práce, která má smysl, vztahy jsou více o vzájemnosti než o dokazování.

Je to umění zůstat pevný uprostřed okolního chaosu. Napojení na sebe není útěk od světa. Naopak nám umožňuje v něm fungovat s větší lehkostí. Lidé kolem nás mohou mít jiné názory, mohou nás chtít vtáhnout do svého tempa, ale pokud máme jasný vnitřní bod, nestrhne nás to. Jde o to mít v sobě takzvané ukotvení a kotvu, která nám říká "Toto je moje cesta, toto je moje tempo, toto je moje energie." A čím víc ji posilujeme, tím méně nás ovlivní tlak okolí.

Důvěra v proces, je také velmi podstatná. Často máme pocit, že musíme mít všechno pod kontrolou, naplánované, vědět kam míříme atd., ale život funguje jinak. Když děláme to, co je v souladu s námi, a zároveň dovolíme věcem, aby se vyvíjely svým tempem, děje se něco zajímavého, že věci si začnou nacházet cestu k nám. Ne proto, že je honíme, ale protože pro ně vytváříme prostor.

Zaměření na cestu není být v proudu vlastní energie a souladu se sebou. Když stále sledujeme jen výsledky, máme tendenci se honit a to za penězi, úspěchem, lidmi, věcmi. Přitom život se děje teď. Pokud nás baví samotná cesta našeho života, tak výsledky přicházejí jako přirozený důsledek.

Odvaha být nepohodlný pro druhé. Říct "ne", tak je pro mnoho lidí těžší než udělat něco, co nechceme. Jenže právě "ne" i je nejčistší způsob, jak chránit svou energii. Je to jako stavět kolem sebe hranice, které říkají "Tady končím já a začínáš ty." Bez toho nás okolí snadno vtáhne do svých plánů, které s námi mají a stáváte se součástí jejich plánů s Vámi.

 Žít v proudu místo věčného boje a možná to už znáte také, že proti proudu to nefungovalo. Možná to znáte také, že někdy, když se přestanete snažit až příliš, věci se začnou dít jakoby samy. Potkáte toho správného člověka, objeví se příležitost, dostanete nápad přesně v pravou chvíli. To není náhoda, ale důsledek toho, že jste napojený na sebe a na svůj přirozený rytmus a to je přesně ono, že někdo, kdo Vás pozoruje, je vedle Vás atd. když si to neuvědomujete i to bude chtít u Vás změnit či Vás blokovat. Je jim divné, co máte jinak i než oni.  

Pak už není potřeba lidi přesvědčovat, nutit se do vztahů, lámat se kvůli kariéře nebo tlačit na to, aby "peníze konečně přišly".  Všechno to se začne dít jako vedlejší efekt toho, že jste v souladu sami se sebou.

Místo toho se stáváme tím, kdo umí naslouchat sobě a důvěřovat tomu, že věci přicházejí v takzvaně pravý čas. A právě to je stav, kdy přitahujeme přirozeně a to lidi, příležitosti i zážitky, které s námi skutečně souzní.

Co znamená "v pravý čas"?

Když se řekne "přijde to v pravý čas", mnoho lidí si představí, že se mají jen posadit a čekat, až se něco stane, ale není to pasivní čekání. "Pravý čas" je chvíle, kdy se protnou dvě věci a to naše vlastní připravenost a okolnosti kolem nás. Jinými slovy, že něco nepřichází dřív proto, že bychom si to nezasloužili, jak se nám stále předkládá, že si to musíme dovolit zasloužit a že máme v sobě přesvědčení, že si nezasloužíme, ale ne vždy to tak je, ale proto, že ještě nejsme vnitřně připravení, nebo okolnosti nejsou sladěné. Stejně jako když semínko zasadíme na jaře, tak nevyklíčí v lednu, protože půda je studená a světla, slunce je málo. To ale neznamená, že je semínko špatné. Jen potřebuje ten správný okamžik.

Partnerská láska může být jako příklad. U vztahů je to obzvlášť vidět. Někdy toužíme po vztahu tak moc, že tlačíme na to, aby se něco stalo a hledáme, nutíme, přizpůsobujeme se, snažíme se být "dokonalí". A přitom narážíme na to, že nic nefunguje. Většinou proto, že ještě nejsme připravení žít ten druh lásky, po kterém toužíme. 

Pokud v sobě pořád neseme staré rány nebo strach ze ztráty, přitáhneme spíš někoho, kdo nám tyto rány připomene. Pokud jsme vnitřně přesvědčeni, že si lásku musíme zasloužit, budeme prožívat vztahy, kde se musíme dokazovat. Pokud se bojíme být sami, často skočíme do prvního vztahu, který nám dá alespoň iluzi jistoty.

A ani tohle nejsou úplně "špatné" vztahy, ale jsou to zkušenosti, které nás postupně vedou, co vlastně chceme a co už ne. A tím nás připravují na to, abychom jednou byli schopni přijmout partnerství, které je vyrovnané a skutečně naplňující.

A právě tehdy přichází ono "v pravý čas". Ve chvíli, kdy jsme si vyčistili vnitřní prostor, když už se nesnažíme vztah vynutit, když jsme schopni být sami sebou a zároveň otevření druhému. To je okamžik, kdy se mohou protnout dvě cesty a to naše a někoho, kdo je na tom podobně.

Představte si člověka, který po rozchodu cítí prázdno a osamělost. Rychle se vrhne na seznamky, snaží se zaplnit díru novým vztahem. Potká někoho, kdo na tom je podobně a také hledá útěchu. Vztah sice začne rychle, ale brzy se ukáže, že stojí spíš na potřebě i než na skutečné blízkosti, hloubce, propojení.

Oproti tomu jiná situace, že člověk po čase sám se sebou přijme, že samota není nepřítel, ale příležitost. Naučí se o sebe starat, mít rád svůj život, i když není takzvaně kompletní. A právě v tomhle rozpoložení, kdy už lásku nehledá ze zoufalství, potká člověka, se kterým to začne plynout přirozeně. 

Rozdíl je v tom, že čas nebyl jiný, připravenost byla jiná.

Pravý čas není vůbec náhoda. Když se řekne, že něco přijde v pravý čas, znamená to, že už jsme schopni to přijmout bez tlaku a strachu, umíme s tím zacházet tak, aby to mohlo růst, okolnosti v našem životě i v životě druhého člověka jsou sladěné. V partnerské lásce je to právě ta chvíle, kdy už nepotřebujeme vztah jako záplatu, ale jsme schopni jej žít jako obohacení. A tehdy se zdá, že láska takzvaně přišla sama. Ve skutečnosti jsme k ní jen dozráli a okolnosti se přidaly.

Takže takzvaný pravý čas, tak není čekání na zázrak. Je to okamžik, kdy se naše vnitřní připravenost potká s okolním světem. A u lásky to znamená, že se potkají dva lidé, kteří už jsou připravení být spolu ne z potřeby, ale z opravdovosti, že spolu chtějí být a umí už s tím zacházet atd.

Jaký je výsledek toho všeho? 

Život se nestane pohádkou bez překážek, bez nějakých útrap a pádů atd., ale to k tomu patří, neboť získáváme zkušenosti a vede nás to k rozlišování, ale přestává život být bojem proti proudu. Přestává být neustálým dokazováním a doháněním. Stává se cestou, kde jsme v souladu sami se sebou a tím pádem i s proudem života, který nás přirozeně nese kupředu...💕😘🫂💌🌞

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025