Cesta ke splněným přáním

Včera jsme se s dětmi vydali na stezku, kterou mám moc ráda i mé děti. Byla to taková dušičkovo–halloweenská trasa, kam chodíme už druhým rokem. Loni jsme tam byli také a tehdy jsme byli všichni tak šťastní, tak nabití, smáli jsme se, a všechno kolem nás mělo takové zvláštní kouzlo. Stromy šustily jako by tančily, dýně se všude usmívaly, světýlka, která někde svítila blikala do rytmu našeho smíchu. Byla to ta chvíle, kdy prostě cítíš, že jsi přesně tam, kde máš být.

Letos jsem se na tu stezku těšila s dětmi znovu. Měla jsem v sobě tu radostnou vzpomínku a takové tiché očekávání, že to zase bude krásné. Netušila jsem ale, že letos to celé bude trochu jiné a že mi ta obyčejná odpolední procházka dá tak hluboké životní poznání, jaké bych nikdy nečekala.

Když jsme vyrazili, byl vzduch chladný, ale příjemný. Slunce bohužel  nesvítilo a všechno mělo ten zvláštní podzimní odstín i trochu melancholický, ale přesto krásný. Děti poskakovaly kolem mě, smály se. Mladší dcera si neustále sbírala listy do kapsy, protože prý "tyhle mají kouzelnou barvu a jsou červené". Starší už dopředu věděla, kudy se půjde, protože si pamatovala některé úseky z loňska. Vypadala spokojeně a plná energie.

Já jsem si v duchu říkala, jak je krásné, že máme takové okamžiky a že by jich mohlo být podobných v našem městě víc. Jsou to takové ty malé, obyčejné chvíle, které možná vypadají všedně, ale ve skutečnosti jsou to ty nejvzácnější perly v životě.

Na stezce jsme potkávali jiné rodiny a někdo se smál, někdo fotil děti, někdo si jen tak šel. Celé to mělo lehce tajemnou atmosféru, jak se i pomalu stmívalo, tak občas někde bylo vidět světýlka z lucerniček. Každé stanoviště bylo připravené s láskou a drobné úkoly, hádanky, kousek dětského kouzla. Děti byly nadšené.

Postupně jsme procházeli stanoviště jedno za druhým, a já jsem si říkala, že ten den je přesně takový, jaký jsem potřebovala. Klidný, rodinný, naplněný smíchem. A pak jsme dorazili k poslednímu stanovišti.

Bylo to místo u kulturního domu, kde už bylo slyšet hudbu. Takovou veselou, taneční, s rytmem, který se člověku hned dostane pod kůži. Zastavila jsem se, protože jsem si uvědomila, že něco je jinak. A pak jsem to uviděla. U posledního stanoviště, tak se konala dětská párty. Hudba, barevná světla, balónky, smích, pobíhající děti v kostýmech.

Nečekala jsem to. Bylo to pro nás takzvaně utajené překvapení. Prostě se to krylo s naší stezkou. A ten okamžik, kdy jsme se k tomu místu přiblížili, se mi vryl do paměti.

Starší dcera se zastavila a její oči se rozzářily. V tu chvíli, jako by se v ní rozsvítila celá duše. "Maminko! Párty! Jdeme?" vyhrkla nadšeně, okamžitě s jiskrami v očích.

Ten tón, ta dětská čistota a nadšení byly nádherné. A zároveň ve mně něco hluboko uvnitř zarezonovalo.

Stála jsem tam a pozorovala ji. Viděla jsem, jak moc ji to láká. A cítila jsem, jak se v ní pere ten okamžik rozhodnutí a to jít nebo ne? Věděla, že jsme přišli kvůli stezce, že to byl náš plán, naše cesta, naše společná věc. A přesto i ten zvuk, ty barvy, ta hudba… to všechno ji volalo. A tehdy, přesně v tom momentu, kdy její oči sledovaly tu párty a její srdce už tančilo v rytmu hudby, mi něco došlo.

Život je přesně takový.

Zda víme, kam jdeme. Zda opravdu chceme to, za čím jsme se vydali. Nebo jestli se necháme zlákat něčím jiným, jen proto, že to vypadá jednodušší, veselejší, nebo prostě "hned".

V tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně takové chvíle mám za sebou i já. Kolikrát jsem byla blízko něčeho, co jsem si tolik přála a najednou se objevilo něco jiného, co mě svedlo z cesty.

Možná to byla nabídka, která vypadala lákavěji. A přitom stačilo vydržet ještě chvíli. Udělat posledních pár kroků. 

Když jsem se dívala na dceru, jak stojí na křižovatce mezi tou naší stezkou a párty, cítila jsem, že v tom je víc než jen dětské rozhodnutí. Je v tom celý můj život.

"Zlato", řekla jsem jí tiše, „podívej, kolik jsme už toho prošli. Pamatuješ, jak jsi se těšila, že dojdem až na konec? Jsme skoro tam. Chceš to vidět? Je to poslední úkol?“

Podívala se na mě, chvíli přemýšlela. Viděla jsem, jak jí v hlavě běží obě možnosti – jít za hudbou, nebo jít se mnou dokončit cestu, kterou začala. Nakonec se usmála a řekla:

"Tak jo, maminko. Dokončíme to."

A my jsme šly. Udělaly jsme těch pár kroků, došly až na konec, kde nás čekalo poslední světýlko, malý dáreček, limonáda a kouzelnice Renata.

Byl to obyčejný okamžik, ale já měla slzy v očích. Protože jsem cítila, že ten příběh není jen o dětech, o stezce nebo o párty. Je o mém životě. O životní cestě. O tom, že někdy jsme jen krůček od svého cíle, snu, ale nevíme to. A právě tehdy přichází něco, co nás chce svést, rozptýlit, otestovat.

Kdybychom zahnuly k té párty, bylo by to jistě fajn. Zatančily bychom si, smály se, měly hezký večer, ale přišly bychom o ten pocit dokončení. O tu vnitřní sílu, která přichází, když něco opravdu dokončíš i když to vypadá malinké, protože právě v těch malých dokončeních se učíme jít dál.

Když jsme se potom vracely domů, děti unavené, ale spokojené, já jsem měla v sobě zvláštní klid. Přemýšlela jsem o tom, kolikrát v životě jsem já sama "zahnula někam jinam". Kolikrát jsem se nechala zlákat něčím, co vypadalo, že mě potěší rychleji, než to, za čím jsem dlouho šla. A kolikrát jsem kvůli tomu nedošla k tomu, co jsem si přála.

Někdy na cestě k přáním a snům o přichází i jistá barevná zástěrka, která nás zkouší, jestli zůstaneme věrní sobě, nebo ne, zda chceme ten náš sen, přání.

A v té chvíli jsem pochopila, že sny se neplní proto, že jsou daleko. Sny se často nesplní proto, že my sami těsně před cílem změníme směr.

Zastavila jsem se ještě jednou a ohlédla za cestou, kterou jsme prošli. Měla jsem pocit, že to, co jsme si odnesli, bylo mnohem víc. Byl to vnitřní klid. Pocit, že jsme něco dokončili. Že jsme šli až na konec, i když se nabízela zkratka někam jinam.

Doma jsem si večer sedla, uvařila si čaj a děti už spaly. Nalila jsem si ten čaj a nechala myšlenky volně plynout. 

Před očima jsem pořád viděla dceru, jak se jí rozzářily oči, když viděla párty. A slyšela jsem její 'jdeme?" a tu její nevinnou otázku, která v sobě nesla celý příběh lidského chtění, ale i odpovědi na můj život.

A pak jsem se tomu usmála. Protože právě v těchto malých chvílích děti učí nás, dospělé.

O tom, že je potřeba jít za svým snem, cílem, přáním až dokonce a vydržet. Že nadšení je přirozené, ale že právě to rozhodnutí i zůstat na své cestě i toho jít za svým snem, cílem, přáním i když je kolem tolik lákadel, tak to je ta opravdová síla, která vede právě ke splnění snů, přání a cílů.

Ten večer jsem si napsala do deníku pár slov:

"Někdy nás život zkouší těsně před cílem, před splněním našeho přání, těsně před naplnění našeho snu. Někdy nám ukáže jinou cestu, která vypadá snadnější, ale vede jinam. A někdy, když vydržíme a projdeme tím posledním krokem, zjistíme, že odměna nebyla na konci cesty, ale v tom, že jsme po ní vůbec došli.“

Od této doby, kdykoli půjdu po nějaké cestě a to doslova i obrazně, tak si vždy vzpomenu  na ten hluboký okamžik. Na tu hudbu z dálky, na rozzářené oči mé dcery, na svůj tichý vnitřní hlas, který říkal: "Ještě chvíli vydrž, jsi skoro tam."

A to je možná to největší poučení, které mi ten den dal. Že život není závod. Není o tom, kdo doběhne první, kdo bude mít víc zážitků, kdo zažije víc párty. Je o tom, kdo vydrží jít po své cestě, za tím svým snem, přáním a cílem i když to není nejhlasitější cesta. O tom, kdo zůstane věrný sobě a svému snu, přání, cílům. A že sny se neplní proto, že by nebyly možné. Sny se plní tehdy, když my sami zůstaneme dost dlouho i na cestě až k tomu snu dojdeme.

Dnes už vím, že ta letošní stezka nebyla jen podzimní hra pro děti. Byla to metafora života. A možná proto ji mám tak ráda, protože mě vždycky učí něco nového. Loni to byla radost. Letos trpělivost a věrnost směru. A kdo ví, co mě naučí a přinese mi příště, ale jedno vím jistě, když se vydáme na cestu, která nás volá, musíme jí věřit a jít dál. Nesmíme sejít z cesty a musíme jít dál za tím svým snem, protože jen tak dojdeme tam, kam doopravdy patříme...💕🫂💖

Autor článku: Kristýna Brejchová 2025